Festuco-Pinetum je subkontinentální asociace severovýchodní části střední Evropy. Západní hranice rozšíření dosahuje v Německu, kde se vyskytuje izolovaně v severní části nížiny horního Porýní kolem Mainzu a na několika dalších místech jižního Německa (Korneck 1974, Oberdorfer in Oberdorfer et al. 1992: 33–41, Heinken 2008) a hojněji potom v nížinách východně od Labe (Heinken & Zippel 1999, Berg in Berg et al. 2004: 459–468, Heinken 2008) a v Polsku (W. Matuszkiewicz 1962, J. M. Matuszkiewicz 2001). Možný je její výskyt v pobřežních nížinách východního Švédska, jižního Finska (Kielland-Lund 1967, Bjørndalen 1985), v pobaltských republikách (Bambe 2003), Bělorusku, na Ukrajině (Solomaha 2008, Didukh et al. in Didukh et al. 2011: 143–199) a možná i v západním Rusku. Asociace je v České republice vzácná a vyskytuje se hlavně v severních Čechách. Její lokality leží v údolí Debeřského potoka severně od Peruce, v území mezi Úštěkem a Snědovicemi, v Hradčanských stěnách, na Bezdězu a východně od Bělé pod Bezdězem (Kolbek & Petříček 1979, Boublík, Chytrý, J. Novák, P. Petřík, Sádlo, Skuhrovec, vše nepubl.). Podobnou skladbu mají také některé bory na vápencích a jiných minerálně bohatých horninách v Pošumaví od okolí Českého Krumlova po okolí Sušice (Moravec 1952, 1972, Chytrý 1997) a bor na krystalických vápencích v údolí Dyje u Uherčic (Tichý 1997). Ačkoli mohou mít větší podíl boreálních a perialpinských druhů, liší se nápadným zastoupením indikátorů pastvy, případně i výskytem některých hájových a nitrofilních druhů. Podle formální definice přijaté v tomto přehledu převážná většina těchto borů do asociace Festuco-Pinetum nespadá. Přijetí volnější definice, která by tyto porosty do asociace zahrnula, by naopak vedlo k současnému zahrnutí druhotných borů na stanovištích doubrav na velké části území České republiky.