Struktura a druhové složení. Gymnocarpio-Athyrietum tvoří druhově chudé porosty, které dosahují výšky 60–120 cm a pokryvnosti 50–100 %. Dominují v nich statné trsnaté kapradiny Athyrium filix-femina, Dryopteris dilatata, D. filix-mas a vzácněji Lastrea limbosperma. Doprovázejí je drobnější kapradiny (zejména Gymnocarpium dryopteris a Phegopteris connectilis), dále lesní druhy humózních, ale minerálně chudších půd (např. Oxalis acetosella a Vaccinium myrtillus), světlomilné druhy pasekové (např. Epilobium angustifolium a Rubus idaeus) a druhy nitrofilní (např. Geranium robertianum a Impatiens noli-tangere). V porostech se běžně s malou pokryvností vyskytují mladé dřeviny, např. Picea abies a Sambucus racemosa. Od kapradinových porostů třídy Asplenietea trichomanis se tato asociace odlišuje větší pokryvností bylinného patra a jen vzácným výskytem skalních druhů, jako je Polypodium vulgare. Od fyziognomicky podobných horských kapradinových niv svazu Dryopterido filicis-maris-Athyrion distentifolii se liší absencí většiny druhů subalpínského stupně, jako jsou Athyrium distentifolium a Rumex arifolius. V bylinném patře se vyskytuje zpravidla 10–15 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 15–50 m². Mechové patro dosahuje pokryvnosti až 60 % a je tvořeno zejména statnými, většinou spíše acidofilními mechy (např. Hylocomium splendens, Pleurozium schreberi, Polytrichastrum formosum a Sphagnum spp.) a játrovkami (např. Conocephalum conicum a Plagiochila asplenioides).

Stanoviště. Společenstvo se vyskytuje od pahorkatin do hor, kde na ně výše navazuje vegetace horských kapradinových niv. Geologický podklad tvoří nejčastěji méně úživné horniny, zejména pískovec, žuly a ruly, vzácněji i znělec a čedič. Většina přítomných druhů kapradin má optimum na polostinných až stinných stanovištích s velkou vzdušnou vlhkostí a humózními, dosti vlhkými půdami. Společenstvo kolonizuje převážně drobné porostní mezery vzniklé po pádu nebo těžbě jednotlivých stromů v polohách bučin a jedlobučin, dále stinné okraje pasek a lesních cest, příkopy a náspy lesních silnic a vysoké břehy potoků stíněné lesním porostem, kdežto na otevřených, rychle zarůstajících pasekách a slunných lesních okrajích se podobné porosty nevytvářejí. Často také porůstají tlející dřevo pařezů a vývratů v posledních stadiích rozkladu. Porosty se dále vyskytují v lesním prostředí na skalních stupních a zazemněných suťových a balvanových akumulacích, na úpatí skal a ve skalních rozsedlinách. Zvláštním typem stanovišť této asociace jsou vlhké a chladné soutěsky skal, zejména v pískovcovém pseudokrasu. Společenstvo zde na ploše až několika set čtverečních metrů vytváří souvislé porosty, stabilizované proti dlouhodobému uchycení dřevin souhrou několika faktorů. Působí zde trvalý zástin a k jeho účinku přispívají klimatické inverze, cyklické odtrhávání přirůstajících mechových polštářů a případně i sesuv celých humusových vrstev z šikmých skal. Podobné podmínky jako ve skalních soutěskách nachází tato asociace na stinných dnech lesních lomů s humózními kamenitými půdami. V klimaticky vlhčích oblastech (pohoří nebo údolí s vlivem klimatických inverzí) se tyto porosty místy vyskytují také na opěrných zdech ze skládaného kamení, které zpevňují např. náspy železnic, úvozy cest nebo terasy pod budovami.

Dynamika a management. Porosty této asociace na světlinách jsou dočasné, omezené zejména zarůstáním světlin dřevinami. Dominantní druhy kapradin jsou přirozenou součástí lesního podrostu (zejména svazu Luzulo-Fagion sylvaticae) a po otevření stromového patra, např. po těžbě dřeva, se rozrůstají a dočasně konkurují ostatním druhům bylin i dřevinám. Porosty v okolí skal jsou trvalejší, ale i ony podléhají změnám v souvislosti s uchycováním a odumíráním dřevin, rozpadem skal, disturbancemi při průchodu nebo pastvě zvěře a šířením vysokých dvouděložných bylin. Jejich trvání na těchto lokalitách lze odhadovat na několik desítek let. Nejrozsáhlejším porostům ve skalních soutěskách je možné přisuzovat stáří až stovek let. Na podobných lokalitách jde o dlouhodobě stabilní společenstvo nezávislé na lidském managementu nebo jiných vnějších vlivech.

Variabilita. Lze rozlišit dvě varianty, které se liší dominantními druhy a výskytem v různých nadmořských výškách:

Varianta Dryopteris filix-mas (XEA07a) s diagnostickými druhy Dryopteris filix-mas, Impatiens parviflora a Poa nemoralis se nachází na sušších a převážně suťových podkladech v menších nadmořských výškách. Porosty na kamenitých substrátech se skladbou druhů dosti podobají asociaci Asplenio trichomanis-Polypodietum vulgaris Firbas 1924 ze svazu Asplenion septentrionalis, případně Daphno mezerei-Dryopteridetum filicis-maris Sýkora et Štursa 1973 ze svazu Calamagrostion arundinaceae (Kočí in Chytrý 2007: 127–129), od nichž se však liší absencí skalních druhů kapradin a vysokohorských druhů semenných rostlin.

Varianta Phegopteris connectilis (XEA07b) s diagnostickými druhy Athyrium filix-femina, Juncus effusus, Lastrea limbosperma, Phegopteris connectilis a Picea abies má optimum převážně ve vyšších polohách, a to hlavně na lesních světlinách a podél lesních cest. Výjimečně se vyskytuje v nižších a inverzních polohách v pískovcovém pseudokrasu.

Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo je hospodářsky bezvýznamné a vzhledem k vazbě na skalnaté lokality není ani příliš ohroženo přímým vlivem člověka. Jeho význam spočívá v ochraně lesní půdy proti erozi a vytváření příznivého mikroklimatu pro odrůstání stínomilných lesních dřevin.