Svaz zahrnuje acidofilní vysokokmenné lesy s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) nebo jedlí bělokorou (Abies alba). Acidofilní bučiny (nikoli však jedliny) představují jedny z nejrozšířenějších listnatých lesů na tvrdých silikátových horninách ve střední Evropě. Typická je malá úživnost substrátu, která neumožňuje rozvoj druhů náročných na živiny. Acidotolerantní lesní druhy zde naopak nalézají jedno z optim svého výskytu; další jsou jednak v acidofilních doubravách nebo borech navazujících v teplejších nebo sušších podmínkách, jednak ve smrčinách. Jelikož je acidofytů ve středoevropské flóře poměrně málo (Ewald 2003, Chytrý et al. 2003), je i druhové bohatství acidofilních lesů omezené.

V České republice se svaz Luzulo-Fagion vyskytuje v širokém rozpětí nadmořských výšek, od nížin po kontakt s horskými smrčinami (přibližně 200–1200 m n. m., výjimečně výše; Vacek & Hejcman 2012), a na široké škále geologických podkladů. Mezi nimi převládají kyselé magmatity a metamorfity (Český masiv) nebo flyšové sedimenty (karpatská část Moravy). Acidofilní bučiny téměř scházejí v nížinách s hlubokými půdami, jako je Polabí nebo moravské úvaly. Půdy jsou oligotrofní až mezotrofní kambizemě, kryptopodzoly, podzoly, rankery, někdy až regozemě. Svrchní organominerální horizont má často mocnost pouze do 5 cm. Opad se rozkládá pomalu a za určitých okolností se hromadí. Vodní režim je vyrovnaný, na extrémnějších stanovištích mohou půdy mírně vysychat. Na konkávních tvarech reliéfu jsou půdy ve spodních horizontech ovlivněny vodou (oglejené).

S přibývající nadmořskou výškou roste podíl smrku ztepilého (Picea abies), naopak v nižších polohách bývá přimíšen dub zimní (Quercus petraea agg.). Další dřeviny se vyskytují v malé míře. Na živinami bohatších stanovištích jedlin to může být bez červený (Sambucus racemosa) a v horských bučinách jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V jedlinách se poměrně často nachází poloparazit jedle jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietis). Acidofilní bučiny a jedliny jsou většinou druhově chudé, někdy až extrémně. Bylinné patro může někdy úplně chybět: tyto tzv. holé nebo nahé bučiny (Fagetum nudum) bývají někdy popisovány spolu s acidofilními bučinami (T. Kučera & Chytrý in Chytrý et al. 2010b: 293–305). Příčiny jejich vzniku nejsou jednoznačné a patrně je jich více (A. Kučera 2011), zřejmě však souvisejí spíš s konkurenčním vlivem buku (opad, zastínění a půdní vlhkost) než s kyselostí substrátu. Ve fytocenologickém systému lze středoevropské holé bučiny zařadit pouze na úroveň třídy (Carpino-Fagetea).

V bylinném patře acidofilních bučin a jedlin zpravidla chybějí druhy náročné na půdní živiny. Uplatňují se v něm především acidotolerantní lesní druhy (např. Avenella flexuosa, Hieracium murorum, Luzula luzuloides, Maianthemum bifolium a Vaccinium myrtillus), případně druhy mírně náročnější na kvalitu humusu (např. Athyrium filix-femina, Festuca altissima, Gymnocarpium dryopteris, Mycelis muralis, Oxalis acetosella, Prenanthes purpurea, Senecio nemorensis agg. a Solidago virgaurea). Stabilně jsou zastoupeny kapradě Dryopteris carthusiana a D. dilatata, v chladnějších polohách pak D. expansa. Acidofilní bučiny výše položených stanovišť mají výraznější zastoupení horských druhů (např. Blechnum spicant, Gentiana asclepiadea, Homogyne alpina, Huperzia selago, Luzula sylvatica a Polygonatum verticillatum) a často v nich převládají třtiny (Calamagrostis villosa, méně C. arundinacea). Acidofilní jedliny se vyznačují výskytem acidofytů Carex pilulifera a Luzula pilosa. Rozvoj mechového patra závisí na vlhkostních poměrech; často se vyskytují druhy Dicranella heteromalla, Hypnum cupressiforme s. l., Paraleucobryum longifolium, Plagiomnium affine s. l. a Polytrichum formosum, na extrémně kyselých půdách pak Cladonia spp., Dicranum scoparium nebo Leucobryum glaucum s. l.

V předloženém pojetí zahrnuje u nás svaz Luzulo-Fagion čtyři asociace: dvě s dominantním bukem a dvě s dominantní jedlí. Členění acidofilních bučin odráží rozdíly v nadmořské výšce, zatímco členění jedlin, které jsou výškově omezenější než bučiny, odráží rozdíly v úživnosti substrátu. Hlavní jednotkou acidofilních bučin je široce vymezená asociace Luzulo luzuloidis-Fagetum sylvaticae, zatímco horské acidofilní bučiny jsou definovány zastoupením horských druhů a klasifikovány do asociace Calamagrostio villosae-Fagetum sylvaticae. Toto členění zachovává pojetí předchozích přehledů české vegetace (Husová & Moravec in Moravec et al. 1982: 239–250, Moravec in Moravec et al. 1995: 111–122, Husová & Moravec in Moravec et al. 2000: 184–201). Kvůli nedostatečné floristické diferenciaci se nepodařilo rozlišit asociaci Melampyro-Fagetum Oberdorfer 1957, jejíž výskyt uvádí Willner (2002) z různých zemí střední Evropy včetně České republiky. Většinu porostů kyselých jedlin lze řadit k asociaci Luzulo-Abietetum albae; jde o společenstvo paralelní k podhorským acidofilním bučinám. Nově pro Českou republiku rozlišujeme extrémně chudé a kyselé jedliny asociace Vaccinio myrtilli-Abietetum albae.

Kyselé bučiny jsou doloženy od západní části temperátní zóny Evropy (Rodwell 1991, Müller in Oberdorfer 1992: 193–249, Rivas-Martínez et al. 2001) přes střední po jihovýchodní Evropu (Horvat et al. 1974, Willner 2002, Tzonev et al. 2006, Borhidi et al. 2012). Na východ od Karpat však chybějí (Onyshchenko 2009). Acidofilní jedliny mají menší středoevropský areál, což je dáno omezenějším rozšířením jedle bělokoré. Kyselé bučiny jsou obvykle klasifikovány do svazu Luzulo-Fagion, někdy se však řadí na různých úrovních mezi kyselé doubravy (Wallnöfer et al. in Mucina et al. 1993b: 85–236, Dierßen 1996, Rennwald 2000) nebo se hodnotí jako podsvaz svazu Fagion sylvaticae (Müller in Oberdorfer 1992: 193–249). Svaz Luzulo-Fagion se někdy dále člení na podsvazy bučin (Luzulo-Fagenion) a jedlin (Vaccinio-Abietenion Oberdorfer 1962).