Struktura a druhové složení. Tato asociace zahrnuje světlé a většinou vysokokmenné porosty s dominantním dubem zimním nebo letním (Quercus petraea agg., Q. robur) a někdy s příměsí hájových dřevin, nejčastěji javoru babyky (Acer campestre), habru obecného (Carpinus betulus) a lípy srdčité (Tilia cordata), nebo světlomilných dřevin, zejména břízy bělokoré (Betula pendula) a jeřábu břeku (Sorbus torminalis). Keřové patro bývá jen slabě vyvinuto. Jeho význačným druhem je krušina olšová (Frangula alnus) a dále se častěji vyskytují svída krvavá (Cornus sanguinea), líska obecná (Corylus avellana), hlohy (Crataegus spp.) a ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare). V bylinném patře převažují mírně suchomilné až mezofilní světlomilné druhy. K nejčastějším dominantám patří ostřice horská (Carex montana), lipnice hajní (Poa nemoralis), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum) a konvalinka vonná (Convallaria majalis). Charakteristický je výskyt skupiny druhů bezkolencových luk (např. Betonica officinalis, Dianthus superbus, Galium boreale, Molinia arundinacea, Potentilla alba, P. erecta a Serratula tinctoria). Často se zde vyskytují i druhy světlých hájů (např. Festuca heterophylla, Fragaria moschata, Hierochloë australis, Lathyrus niger, Melittis melissophyllum, Primula veris a Veronica chamaedrys agg.). Podle místních podmínek se mění zastoupení hájových mezofytů (např. Anemone nemorosa, Galium sylvaticum, Hepatica nobilis a Pulmonaria officinalis agg.), acidofytů (např. Calamagrostis arundinacea, Festuca ovina, Genista tinctoria, Hieracium spp., Luzula luzuloides a Melampyrum pratense) a teplomilných druhů (např. Anthericum ramosum, Peucedanum cervaria, Polygonatum odoratum a Tanacetum corymbosum). Na rozdíl od ostatních typů našich teplomilných doubrav se zde častěji vyskytují druhy s rozšířením výrazně přesahujícím do boreální zóny (např. Luzula pilosa a Maianthemum bifolium, dobře se zmlazuje i Picea abies). Druhové bohatství cévnatých rostlin může být značné: na ploše 100–200 m2 se obvykle vyskytuje 30–50 druhů cévnatých rostlin. Mechové patro bývá slabě vyvinuto a obvykle dosahuje pokryvnosti jen do 5 %. K jeho nejčastějším druhům patří Atrichum undulatum, Hypnum cupressiforme s. l, Plagiomnium affine s. l., Pleurozium schreberi a Polytrichum formosum.

Stanoviště. Melico-Quercetum se většinou nachází na hlubokých půdách plošin, svahových úpatí a mírných svahů o sklonu do 10°, vzácněji vstupuje i na strmější svahy. Často jde o stanoviště chudá živinami (především dusíkem a fosforem) a střídavě vlhká vlivem srážkové vody, tedy ve vlhkých obdobích zamokřená a v suchých obdobích při povrchu půdy vysychavá. Takový vlhkostní režim je zvlášť typický pro těžší půdy, kde se uplatňuje pseudoglejový půdní proces. Půdotvorným substrátem jsou nejčastěji sedimentární horniny poskytující jemnozrnnou zvětralinu (např. jílovce, břidlice, deluviální a sprašové hlíny a spraše), ale i vlhké bazické písky a štěrkopísky (především v Polabí). V Českém středohoří se vyskytuje na neovulkanitech, jejich zvětralinách a také na křídových sedimentech. V Českém krasu osídluje i fosilní půdy typu terrae calcis. Půdní pH má široký rozsah, většinou od 4,5 po více než 7,0. Tyto doubravy se často vyskytují jen maloplošně podél lesních okrajů, lesních cest nebo v jiných dlouhodobě prosvětlených částech stinných mezofilních lesů.

Dynamika a management. Vývoj většiny porostů zřejmě výrazně ovlivnil člověk, zejména výmladkovým hospodařením, lesní pastvou hospodářských zvířat a vyhrabáváním listového opadu. Společenstvo je vázáno na mezická stanoviště, kde jsou přirozenými konkurenty dubu a ostatních světlomilných druhů mezofilní dřeviny vytvářející a snášející stín, především habr a lípa. Bez pravidelných disturbancí nebo dlouhodobého stresu tyto dřeviny expandují a světlé doubravy zanikají (Kwiatkowska 1986, Kwiatkowska & Wyszomirski 1988, Jakubowska-Gabara 1993, 1996). Navzdory této sukcesní nestabilitě jde zřejmě o vegetaci velice starou, o čemž svědčí lokální výskyt některých vzácných, zřejmě reliktních druhů (např. Adenophora liliifolia, Daphne cneorum a Festuca amethystina). Možným vysvětlením tohoto paradoxu je, že člověkem a přirozenými disturbancemi po tisíciletí udržované řídkolesy, zahrnující dubové porosty (Vera 2000), převzaly a uchovaly část specifických druhů staroholocenních světlých nížinných lesů. O tom nepřímo svědčí i podobnost druhového složení těchto doubrav a některých typů jihosibiřských světlých březoborových lesů (Ermakov et al. 2000), jež lze považovat za analogii pleistocenních a staroholocenních světlých lesů ve střední Evropě (Roleček 2007b). Pro udržení této sukcesně nestabilní a ochranářsky cenné vegetace je nutný aktivní management spočívající v prosvětlování porostů a podpoře světlomilných dominant stromového patra, zejména dubu a břízy.

Variabilita. Tato asociace je proměnlivá především podél gradientů vlhkosti a dostupnosti živin. Tuto proměnlivost lze shrnout do tří variant:

Varianta Primula veris (LCC03a) zahrnuje vegetaci mezických, bázemi a živinami bohatších stanovišť s větším zastoupením hájových druhů (např. Hepatica nobilis, Lathyrus vernus, Lilium martagon a Pulmonaria officinalis agg.) a světlomilných mezofytů a bazifytů (např. Bupleurum longifolium subsp. longifolium, Festuca heterophylla, Melampyrum nemorosum, Populus tremula a Primula veris). Vyskytuje se na minerálně silnějších substrátech, častěji v Čechách (zejména v Polabí), ale např. i v Bílých Karpatech. Představuje přechod ke svazu Carpinion betuli.

Varianta Silene nutans (LCC03b) zahrnuje vegetaci sušších a živinami chudších stanovišť s větším zastoupením druhů teplomilných doubrav a suchých trávníků, zejména Anthericum ramosum, Brachypodium pinnatum, Cytisus nigricans, Pinus sylvestris, Silene nutans nebo Trifolium alpestre. Vyskytuje se v celém areálu asociace, v Polabí však jen vzácně. Představuje přechod k asociacím Euphorbio-Quercetum a Sorbo torminalis-Quercetum.

Varianta Molinia arundinacea (LCC03c) zahrnuje vegetaci vlhčích a bázemi a živinami chudších stanovišť s větší účastí druhů Frangula alnus, Luzula pilosa, Molinia arundinacea, Potentilla erecta nebo Selinum carvifolia. Vyskytuje se na minerálně chudších nebo druhotně ochuzených substrátech, častěji v Čechách. Představuje přechod k acidofilním doubravám asociace Holco mollis-Quercetum roboris.

Hospodářský význam a ohrožení. Vysokokmenné porosty na úživnějších stanovištích mohou poskytovat kvalitní pilařskou kulatinu, řada porostů ale nedosahuje svého produkčního potenciálu vzhledem k dřívějšímu výmladkovému obhospodařování (často jde o tzv. nepravé kmenoviny). Většina zachovalých porostů představuje cenná refugia vzácných světlomilných lesních druhů a je třeba je zachovat a aktivními zásahy blokovat sukcesi ke stinným mezofilním lesům (prosvětlování, obnova pařezin a středních lesů apod.).

Syntaxonomická poznámka. Tyto doubravy se v České republice tradičně řadily k asociaci Potentillo albae-Quercetum Libbert 1933, popsané ze severozápadního Polska. Na základě analýzy velkého souboru fytocenologických snímků z celé střední Evropy (Roleček 2007b) však považujeme za vhodné klasifikovat většinu polských porostů do jiné asociace než porosty české. V polských doubravách jsou obvykle mnohem více zastoupeny druhy boreálních lesů (např. Pteridium aquilinum, Rubus saxatilis, Vaccinium myrtillus, V. vitis-idaea a Trientalis europaea), zatímco většina českých porostů je druhovým složením podobnější německým a slovenským doubravám s větším podílem druhů středoevropských listnatých lesů. Převážná většina polských porostů odpovídá originální diagnóze asociace Potentillo albae-Quercetum Libbert 1933, a proto toto jméno nelze používat pro asociaci zahrnující jižnější porosty. Patrně nejstarší legitimní jméno pro asociaci s jižnějším rozšířením je Melico pictae-Quercetum roboris (Mikyška 1944) Klika 1957. Této asociaci sice zčásti odpovídají některé snímky, které Klika (1932) uváděl se jmény asociací Querco sessiliflorae-roboris-Genistetum tinctoriae Klika 1932, Querco sessiliflorae-Genistetum tinctoriae-germanicae a Querco sessiliflorae-roboris-Genistetum tinctoriae-germanicae, tato asociační jména jsou však ilegitimní, protože obsahují jména tří nebo čtyř druhů. Klika (1936) publikoval legitimní jméno asociace Genisto tinctoriae-Quercetum petraeae Klika 1936, avšak na základě snímků, které odpovídají acidofilní doubravě asociace Luzulo luzuloidis-Quercetum petraeae Hilitzer 1932. Jméno asociace Genisto tinctoriae-Quercetum petraeae Klika 1936 typifikujeme snímkem 3 v práci Klika (1932: 336–337; lectotypus hoc loco), který odpovídá acidofilní doubravě. Přes určité rozdíly je však podobnost stanovišť a druhového složení polských a českých porostů z okruhu asociací Potentillo albae-Quercetum Libbert 1933 a Melico pictae-Quercetum roboris (Mikyška 1944) Klika 1957 zřejmá; společně s asociacemi Carici fritschii-Quercetum roboris a Quercetum pubescenti-roboris jsou proto někdy řazeny do skupiny tzv. subkontinentálních doubrav, tedy světlých teplomilných doubrav na hlubokých půdách plošin a mírných svahů (Roleček 2007b).