Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje druhově bohatou vegetaci s převládajícími dvouletými až vytrvalými druhy. Porosty jsou dvouvrstevné až třívrstevné, rozvolněné, ale i zapojené, a nezřídka dosahují výšky 1,5–2 m. V horní vrstvě mají velkou pokryvnost statné vytrvalé druhy komonice bílá (Melilotus albus) a žlutě kvetoucí komonice lékařská (M. officinalis), které jsou pravidelně doprovázeny dalšími vysokými hemikryptofyty, jako je pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris) nebo vratič obecný (Tanacetum vulgare). V nižším patře dominují dvouleté byliny mrkev obecná (Daucus carota) a hadinec obecný (Echium vulgare), spolu s kterými rostou další dvouleté až víceleté ruderální druhy (např. Carduus acanthoides, Cichorium intybus, Cirsium arvense a Linaria vulgaris), trávy (např. Elytrigia repens, Lolium perenne, Poa compressa a P. pratensis s. l.) a luční byliny (např. Achillea millefolium agg., Pastinaca sativa a Trifolium pratense). Tyto druhy se uplatňují i v přízemní vrstvě vedle nízkých vytrvalých druhů, jako jsou Convolvulus arvensis, Medicago lupulina, Plantago lanceolata, P. major, Taraxacum sect. Ruderalia, Trifolium repens a Tussilago farfara. Porosty obsahují obvykle 15–30 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–25 m². Mechové patro se vyvíjí zřídka a má malou pokryvnost (většinou do 25 %). Nejhojnějšími mechy jsou akrokarpní pionýrské druhy Bryum argenteum a Ceratodon purpureus.

Stanoviště. Toto pionýrské mírně teplomilné společenstvo kolonizuje mělké, dobře propustné půdy s velkým podílem skeletu. Stanoviště jsou většinou plně osluněná a půdy silně vysychají. Mají malý obsah humusu a živin. Nedostatek dusíku v půdě indikují druhy z čeledi Fabaceae, které jsou v porostech hojně zastoupeny. Společenstvo se vyvíjí jak na přirozených stanovištích štěrkových a písčitých říčních náplavů, tak na různých antropogenních stanovištích, jako jsou skládky, kamenolomy, štěrkovny a pískovny, náspy podél silnic a železnic, narušené plochy v okolí stavenišť a podniků, úhory a okraje cest. Na podobných ruderálních plochách tvoří tato vegetace často i velmi rozsáhlé porosty.

Dynamika a management. Melilotetum albo-officinalis se pravděpodobně vyvinulo jako antropogenní derivát z vegetace osídlující v přirozené krajině štěrkovitá aluvia řek (Kopecký & Hejný 1992). Z náplavů Váhu na Slovensku byla popsána podobná asociace Epilobio dodonaei-Melilotetum albi Slavík 1978. Autor popisu (Slavík 1978) tuto vegetaci řadí do svazu Dauco-Melilotion a označuje ji jako předchůdce asociace Melilotetum albo-officinalis, která se rozšířila na sekundární stanoviště v lidských sídlech a jejich okolí. Na našem území nebyla tato asociace zaznamenána, známy jsou ale porosty s Epilobium dodonaei například na kamenitých plochách v lomech (např. Sádlo 1983, Kolbek 1985) nebo na hutních odvalech (např. Višňák 1996b). V průběhu sukcese se na antropogenních stanovištích zmenšuje podíl jednoletých a dvouletých druhů a z porostů asociace Melilotetum albo-officinalis se vyvíjejí vytrvalé ruderální porosty, které často odpovídají asociaci Tanaceto vulgaris-Artemisietum vulgaris (Hejný et al. 1979, Kopecký & Hejný 1992). Melilotetum albo-officinalis je časně letní společenstvo s fenologickým optimem v červnu a červenci, kdy jsou jeho květnaté porosty velmi nápadné.

Variabilita. Ve společenstvu dominuje buď Melilotus officinalis, nebo M. albus, anebo oba druhy společně. Časté jsou porosty jen s těmito dominantními druhy a absencí dalších diagnostických druhů. Lze rozlišit tři varianty:

Varianta Potentilla argentea (XCB01a) obsahuje suchomilné dvouleté až vytrvalé dvouděložné byliny (např. Convolvulus arvensis, Echium vulgare, Linaria vulgaris, Medicago lupulina, Oenothera biennis s. l., Pimpinella saxifraga a Potentilla argentea) a trávy (např. Arrhenatherum elatius, Poa compressa a P. pratensis s. l.). Pravidelně jsou zastoupeny jednoleté ruderální druhy (např. Capsella bursa-pastoris a Conyza canadensis) a některé druhy sešlapávaných půd (např. Lolium perenne, Polygonum aviculare a Trifolium repens). Jako dominanta je zastoupeno především Echium vulgare, méně druhy rodu Melilotus. Tato varianta se vyskytuje zejména na výhřevných suchých místech železničních náspů a kolejišť.

Varianta Carduus acanthoides (XCB01b) zahrnuje porosty s větším zastoupením dvouletých (např. Berteroa incana, Carduus acanthoides, Echium vulgare a Picris hieracioides) a vytrvalých ruderálních bylin (např. Ballota nigra, Silene latifolia subsp. alba a druhy rodu Arctium). Dominují druhy rodu Melilotus, s větší pokryvností může být zastoupeno i Echium vulgare. Jde o suchomilné porosty osídlující zejména okraje cest nebo narušené plochy na staveništích, v areálech podniků, okolí železnic a lomech.

Varianta Agrostis capillaris (XCB01c) se vyskytuje oproti předchozím variantám na vlhčích stanovištích. Dominantní postavení mají druhy rodu Melilotus. V podrostu jsou hojněji zastoupeny luční druhy, a to vytrvalé dvouděložné byliny (např. Ranunculus repens, Rumex obtusifolius, Taraxacum sect. Ruderalia, Trifolium hybridum a Vicia cracca) a trávy (např. Agrostis capillaris a Poa trivialis). Vyskytují se také některé vlhkomilnější ruderální druhy, jako je Epilobium ciliatum a Tussilago farfara. Tyto porosty vznikají podobně jako předchozí varianta na různých ruderálních plochách.

Hospodářský význam a ohrožení. Někdy jsou druhy rodu Melilotus vysévány za účelem zpevnění půd, např. na silničních náspech nebo důlních výsypkách (Hejný et al. 1979, Kopecký & Hejný 1992). V areálech nádraží jsou často sečeny nebo stříkány herbicidy. Zpravidla se v nich nevyskytují ohrožené druhy a jejich význam pro ochranu biodiverzity je zanedbatelný. Mají tendenci se šířit.

Syntaxonomická poznámka. Ve střední Evropě bylo popsáno mnoho různých subasociací a variant této vegetace, většinou odpovídajících různým sukcesním stadiím. Do asociace Melilotetum albo-officinalis řadíme i porosty s dominantním Echium vulgare, které jsou někdy v literatuře udávány jako samostatné asociace (např. Kopecký & Hejný 1992, Hejný in Moravec et al. 1995: 142–144). Tyto porosty mají většinou velmi podobné druhové složení, ale liší se fyziognomicky: druhy rodu Melilotus v nich nedosahují velké pokryvnosti a převládá Echium vulgare. V našem pojetí považujeme tyto porosty za různá sukcesní stadia a zahrnujeme je do jedné asociace, podobně jako autoři dalších středoevropských národních přehledů vegetace (Mucina in Mucina et al. 1993: 169–202, Müller in Oberdorfer 1993b: 135–277, Jarolímek et al. 1997, Klotz in Schubert et al. 2001: 387–403, Borhidi 2003, Dengler & Wollert in Berg et al. 2004: 380–410).