Struktura a druhové složení. Asociace sdružuje vysokokmenné lesy s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) a příměsí na živiny a vlhkost náročných listnáčů, zejména javoru klenu (Acer pseudoplatanus) a jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior). Významně je přimíšen také smrk ztepilý (Picea abies) a v minulosti tvořila kodominantu jedle bělokorá (Abies alba). Keřové patro bývá různě vyvinuto a kromě zmlazení hlavních dřevin je tvoří například lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) a ostružiník maliník (Rubus idaeus). Bylinné patro má kolísavou pokryvnost a charakterizují je nitrofilní druhy náročné na kvalitní humus, např. Actaea spicata, Asarum europaeum, Galeobdolon luteum agg., Geranium robertianum, Hordelymus europaeus, Mercurialis perennis, Pulmonaria officinalis agg., Stachys sylvatica, Urtica dioica a Veronica montana. Kromě nich se hojně uplatňují běžné lesní mezofyty, např. Athyrium filix-femina, Dryopteris filix-mas, Festuca altissima, Galium odoratum, Mycelis muralis, Poa nemoralis, Prenanthes purpurea a Viola reichenbachiana. Méně než v ostatních asociacích květnatých bučin jsou zastoupeny acidofilní nebo acidotolerantní druhy, z nichž se vyskytuje hlavně Calamagrostis arundinacea, Dryopteris carthusiana, Luzula luzuloides a Maianthemum bifolium. Pokud je vyvinut jarní aspekt, obvykle v něm najdeme kyčelnice Dentaria bulbifera a D. enneaphyllos. Ve východní části České republiky tuto asociaci charakterizuje výskyt druhů Dentaria glandulosa, Euphorbia amygdaloides a Salvia glutinosa. V porostech se obvykle vyskytuje 20–30 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Mechové patro je zpravidla vyvinuto slabě.
Stanoviště. Asociace představuje eutrofní část lesů s dominantním bukem. Svrchní půdní horizonty mají relativně velký obsah přístupného dusíku a bazických kationtů a jsou dobře zásobeny vodou. Spíš než na exponovaných hřbetech a vypouklých svazích nalezneme tuto asociaci na konkávních terénních tvarech, například úpatích svahů. Asociace se vyskytuje souvisle od nížin po vyšší horské polohy, nejhojněji v submontánním a montánním stupni, ve výškách 400–900 m n. m. Najdeme ji téměř na všech typech geologických substrátů. Půdy jsou nejčastěji nevysychavé, mírně kyselé kambizemě s moderovým humusem. Mohou být oglejené nebo mírně podzolované, někdy s větším obsahem hrubého skeletu.
Dynamika a management. Tato vegetace vznikla postupným rozšířením buku ve středoevropských lesích od středního holocénu. Jistou měrou k tomu přispěl vliv člověka, který významně měnil příměsi dalších dřevin, především jedle a smrku. Jedle reagovala na komplexní vliv lidské činnosti obzvlášť citlivě (Vrška et al. 2009, Kozáková et al. 2011). Patrně byla zvýhodněna před konkurenceschopnějším bukem vlivem extenzivní lesní pastvy a hrabání opadu (Šamonil & Vrška 2007), avšak zároveň byla intenzivně těžena na stavební dříví (Opravil 1976), až byly nakonec její populace v posledních desetiletích 20. století poškozeny průmyslovým znečištěním ovzduší. Smíšené smrko-jedlo-bukové lesy tvořily patrně ještě kolem roku 1600 vegetaci horní hranice lesa, jak dokládají z Hrubého Jeseníku Rybníček & Rybníčková (2004). S výjimkou rezervací jsou eutrofní bučiny v současnosti pravidelně obhospodařovanými lesy s dobou obmýtí zpravidla v rozmezí 80–120 let. Historické formy hospodaření, zejména pastva dobytka a hrabání opadu, jsou v nich zakázány.
Variabilita. Variabilita této široce pojaté asociace sleduje, podobně jako u mezotrofních bučin, především klimatický gradient nadmořské výšky a do určité míry i trofii půdy a areály diagnostických druhů (Moravec 1985). Přibližně desetina existujících fytocenologických snímků eutrofních bučin pochází z teplých stanovišť nižších poloh (varianty LBC02a–b). Floristicky je vymezují druhy Galium sylvaticum, Hepatica nobilis, Lathyrus vernus a Stellaria holostea, jakož i příměs mezofilních listnáčů (Carpinus betulus, Quercus petraea agg., Tilia cordata a T. platyphyllos). Většinu porostů této asociace však tvoří podhorské a horské bučiny s druhy Athyrium filix-femina, Dryopteris carthusiana agg., Oxalis acetosella, Senecio ovatus a dalšími na živiny náročnějšími druhy typickými pro vyšší polohy (varianty LBC02c–e). Významná je u nich příměs smrku ztepilého (Picea abies) a javoru klenu (Acer pseudoplatanus).
Varianta Convallaria majalis (LBC02a) sdružuje teplomilné bučiny nevápnitých, hrubě skeletovitých substrátů. Většina lokalit se nachází na svazích vulkanických kopců Českého středohoří (např. Milešovka a Kletečná); varianta byla kromě toho zaznamenána také v Branžovském hvozdu, středním Podyjí a Moravském krasu. Diagnostikují ji Lonicera xylosteum, Ribes alpinum, R. uva-crispa, Polypodium vulgare a Trifolium alpestre, ve stromovém patře lípa velkolistá (Tilia platyphyllos). Varianta odpovídá asociaci Tilio platyphylli-Fagetum Klika 1939 (Moravec in Moravec et al. 2000: 143–169).
Varianta Bromus benekenii (LBC02b) je živinami bohatší varianta eutrofních bučin z mírně teplých oblastí Čech a vzácněji i Moravy. Nejvíce fytocenologických snímků pochází z Křivoklátska; dále byla tato vegetace zaznamenána např. na Třeboňsku, Bezdězu, ve východních Čechách, v dolním Posázaví a na Drahanské vrchovině. Charakterizuje ji směs spíš teplomilných a na živiny náročnějších druhů, jako jsou Alliaria petiolata, Anemone nemorosa, Bromus benekenii, Cardamine impatiens, Urtica dioica, Vicia sepium a V. sylvatica.
Varianta Festuca altissima (LBC02c) je acidofilní varianta horských eutrofních bučin hojná téměř ve všech pohořích Českého masivu i Karpat, výjimečně i v nižších polohách, např. na Křivoklátsku a v Českém středohoří. Nejčetněji je doložena z Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor. Charakterizuje ji hojné zastoupení a většinou i větší pokryvnost druhů mírně kyselých, středně úživných lesních půd, např. Athyrium filix-femina, Calamagrostis arundinacea, Dryopteris dilatata, D. filix-mas a Oxalis acetosella. Na živiny náročné druhy (např. Dentaria enneaphyllos) se vyskytují vzácně. Často dominuje kostřava lesní (Festuca altissima), a jde tedy o paralelu stejně definovaných variant mezofilních a acidofilních bučin, které byly v části dosavadní české literatury řazeny do asociace Festuco altissimae-Fagetum Schlüter in Grüneberg et Schlüter 1957.
Varianta Dentaria enneaphyllos (LBC02d) zahrnuje v rámci asociace druhově nevyhraněnou vegetaci podhorské až horské části nitrofilních bučin. Představuje přechod k asociaci Galio odorati-Fagetum sylvaticae, kde lze rozlišit analogicky vymezenou a pojmenovanou variantu. Vyskytuje se od kolinního po montánní stupeň téměř po celé České republice v nadmořských výškách 300–900 m. Nejvíce fytocenologických snímků pochází z pohraničních pohoří Českého masivu a Moravskoslezských Beskyd. Poměrně často se vyskytují byliny náročné na živiny a půdní vlhkost, např. Circaea lutetiana, Dentaria enneaphyllos a Impatiens noli-tangere.
Varianta Salvia glutinosa (LBC02e) sdružuje eutrofní bučiny montánního stupně karpatských pohoří. Vyskytuje se převážně v Moravskoslezských Beskydech, vzácněji ve Vsetínských vrších a Javornících, v nadmořských výškách 750–1000 m. V bylinném patře jsou zastoupeny Dentaria glandulosa, Euphorbia amygdaloides a Salvia glutinosa. Varianta přibližně odpovídá dvěma společenstvům rozlišovaným v dřívějších přehledech, a to subasociaci Dentario enneaphylli-Fagetum Oberdorfer ex W. Matuszkiewicz et A. Matuszkiewicz 1960 salvietosum glutinosae Moravec 1974 a asociaci Dentario glandulosae-Fagetum W. Matuszkiewicz ex Guzikowa et Kornaś 1969 (Moravec 1985, Moravec in Moravec et al. 2000: 143–169).
Hospodářský význam a ohrožení. Eutrofní bučiny představují vysoce produkční hospodářské lesy a patří mezi hlavní hospodářské zdroje bukového dřeva, v menší míře pak dřeva dalších druhů. V posledních desetiletích prodělala tato vegetace poměrně významné změny, které lze stručně popsat jako acidifikaci půdy, silnější zástin vlivem zapojování dřevinných pater a následný úbytek druhové diverzity podrostu, což se týká především ekologicky specializovaných druhů (Hédl 2004, von Oheimb & Brunet 2007, Durak 2010). Bylinné patro eutrofních bučin může být citlivé na dusíkaté depozice, které způsobují přebytek půdního dusíku a změny v konkurenčních poměrech a druhovém složení současných společenstev. Eutrofizace evropských opadavých lesů je však obecným jevem (Verheyen et al. 2012).