Struktura a druhové složení. Jde o zapojené nebo mírně rozvolněné porosty s dominantní žlutě kvetoucí slunečnicí topinamburem (Helianthus tuberosus). Její porosty mohou dosahovat výšky až 3 m. V nižší vrstvě se uplatňují vytrvalé (např. Artemisia vulgaris, Calystegia sepium, Carduus crispus a Urtica dioica) i jednoleté ruderální byliny (např. Chenopodium album agg. a Galium aparine) a trávy (např. Arrhenatherum elatius a Elytrigia repens). Porosty obvykle obsahují 5–15 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–25 m². Mechové patro je vyvinuto jen velmi vzácně.
Stanoviště. Společenstvo se vyvíjí hlavně na březích a v nivách větších řek, podél cest, silnic a železničních tratí, na úhorech, ale také na rumištích a skládkách v sídlech nebo v jejich blízkosti. Roste i na pasekách a lesních okrajích, kde byla slunečnice topinambur záměrně vysázena jako potrava pro zvěř (Řehořek in P. Pyšek & Tichý 2001: 33–34). Půdy jsou čerstvě vlhké až vysychavé a bohaté živinami. Mohou to být jak hlinité lužní půdy, tak antropogenní substráty různého složení.
Dynamika a management. Původně byla slunečnice topinambur hojně pěstována pro okrasu nebo jako krmivo, zvláště pro lesní zvěř. Z kultur se často rozšířila do okolí. Patří mezi konkurenčně silné vytrvalé rostliny s rozsáhlým systémem podzemních oddenků, pomocí nichž se vegetativně rozrůstá. V teplejších oblastech dozrávají i nažky a druh je schopen šířit se také generativně (Řehořek in P. Pyšek & Tichý 2001: 33–34). Často se vytvářejí rozsáhlé porosty, které se na lokalitách udržují velmi dlouhou dobu. Společenstvo má fenologické optimum na konci léta a na podzim. Pravidelnou sečí lze porosty slunečnice snadno eliminovat.
Variabilita. Jarolímek (1999) rozlišuje na Slovensku sušší a vlhčí variantu porostů s dominantním Helianthus tuberosus. I v České republice lze podle vlhkostních podmínek stanoviště rozlišit dvě varianty:
Varianta Urtica dioica (XDE07a) zahrnuje porosty na vlhčích půdách, převážně na březích vodních toků. Zastoupeny jsou v ní vytrvalé širokolisté byliny náročnější na vlhkost (např. Aegopodium podagraria, Carduus crispus, Lamium album, L. maculatum, Rubus caesius a Urtica dioica), jednoleté až vytrvalé ruderální byliny (např. Alliaria petiolata, Chelidonium majus a Galium aparine) a trávy (např. Elymus caninus, Phalaris arundinacea a Poa trivialis). V přízemní vrstvě se vyskytují poléhavé druhy snášející zástin (např. Glechoma hederacea a Stellaria media). V těchto porostech se někdy objevuje s nižší pokryvností i invazní Impatiens glandulifera.
Varianta Elytrigia repens (XDE07b) se oproti předchozí variantě vyvíjí na sušších půdách. Osídluje různá antropogenní stanoviště, např. rumiště, meze a příkopy podél cest, silnic a železnic, ale také místa poblíž vodních toků. V porostech jsou zastoupeny například ruderální byliny Arctium tomentosum, Artemisia vulgaris, Cirsium arvense, Lactuca serriola a Tanacetum vulgare a trávy Bromus inermis a Elytrigia repens.
Hospodářský význam a ohrožení. Porosty s dominantním Helianthus tuberosus mají tendenci dalšího šíření, především podél řek a komunikací. Na březích řek usnadňují půdní erozi kvůli obnaženému povrchu půdy v zimě a na jaře (Kowarik 2003). Produkují alergenní pyl (Unar & Unarová 1996), a proto jsou v okolí sídel někdy sečeny. Hlízy slunečnice topinamburu se používají jako dietetická potravina (Kirschner & Šída in Slavík et al. 2004: 322–331).
Taxonomická poznámka. V minulosti byly některé středoevropské populace invazních slunečnic mylně určovány jako Helianthus decapetalus, který je však ve střední Evropě pěstován jen vzácně a nezplaňuje (Řehořek 1997, Řehořek in P. Pyšek & Tichý 2001: 33–34, Kirschner & Šída in Slavík et al. 2004: 322–331). Z dalších severoamerických vytrvalých druhů rodu Helianthus se občas pěstuje a zplaňuje H. rigidus a H. laetiflorus, který je křížencem druhů H. rigidus a H. tuberosus (Řehořek 1997, Kirschner & Šída in Slavík et al. 2004: 322–331).