Struktura a druhové složení. Ve stromovém patře porostů smrkových olšin dominují olše lepkavá (Alnus glutinosa) nebo olše šedá (A. incana). Jako přimíšené dřeviny se uplatňují smrk ztepilý (Picea abies) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Nejčastějšími druhy keřového patra jsou krušina olšová (Frangula alnus) a zmlazující se Picea abies. Pro bylinné patro je charakteristická kombinace acidofytů (např. Avenella flexuosa a Vaccinium myrtillus), druhů chladnějších oblastí (např. Calamagrostis villosa a Equisetum sylvaticum) a pramenišť (např. Chaerophyllum hirsutum, Crepis paludosa a Viola palustris). Častá je také přítomnost nitrofytů, jako je Rubus idaeus a Senecio ovatus, které indikují mineralizaci nadložního humusu. V porostech se obvykle vyskytuje 20–35 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 200–400 m2. Mechové patro má zpravidla velkou pokryvnost. Běžněji se v něm vyskytují např. Mnium hornum, Pellia neesiana a Scapania undulata.
Stanoviště. Společenstvo se vyskytuje na kyselých oligotrofních až mezotrofních prameništích převážně submontánního až montánního stupně, nejčastěji v nadmořských výškách 500–900 m. Je rozšířeno na podmáčených stanovištích podél pomalu tekoucích vodních toků a na svazích mírného sklonu. Půdy jsou charakteristické výrazným zrašelinělým svrchním horizontem. Půdním typem je glej, fluvizem nebo výjimečně pseudoglej. Půdy a půdotvorný substrát jsou nejčastěji jílovité až jílovito-hlinité. Půdní reakce organominerálního horizontu je zpravidla kyselá (K. Mráz 1959). Někdy je půda mírně eutrofizovaná, což je způsobeno živinami, které se uvolňují při mineralizaci po provzdušnění svrchní vrstvy humusu transpirující olší.
Dynamika a management. Většina současných porostů smrkových olšin je výsledkem sukcese na místech historických oligotrofních a mezotrofních mokřadních luk, pastvin a pastevních křovin. Porosty na sušších stanovištích představují pionýrskou lesní vegetaci, která postupně přechází do klimaxových lesů se smrkem, jedlí a bukem. Naopak silně podmáčená stanoviště mohou hostit trvalou mozaiku olšin a porostů s velkým zastoupením smrku a jedle. Převážná část současných porostů vznikla v 19. a 20. století. Historický management starších porostů odpovídal tehdejší velké spotřebě palivového dříví, pařezinovému hospodaření a pastevnímu managementu ve vyšších polohách. Jak ukazují některé práce, šlo patrně o proměnlivou mozaiku křovin a bezlesí (Moreno et al. 1998).
Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo není ohroženo a naopak expanduje na opuštěné mokřadní louky. V omezené míře jsou porosty smrkových olšin využívány jako zdroj dřeva. Zejména v pramenných oblastech přispívají k udržování kvality podzemní vody.
Syntaxonomická poznámka. Jméno Piceo-Alnetum Rubner ex Oberdorfer 1957, které uvádí např. Neuhäuslová (in Moravec et al. 2000: 15–70), ve skutečnosti Oberdorfer (1957) nevalidizoval (viz také Neuhäuslová in Moravec et al. 1982: 35–102, Douda 2008), protože v originální diagnóze uvádí pouze rozpětí tříd konstance z 24 synoptických tabulek, nikoliv jednotlivé snímky nebo jednotlivou tabulku konstance. Proto bylo nahrazeno jménem Piceo-Alnetum Mráz 1959. V Německu a Rakousku bývá podobná vegetace řazena do asociace Circaeo-Alnetum Oberdorfer 1953 nebo asociace Pruno-Fraxinetum Oberdorfer 1953 (Seibert in Oberdorfer 1992: 139–156, Walentowski et al. 2006, Willner & Karner in Willner & Grabherr 2007: 115–123). Originální diagnózy obou asociací však obsahují převahu druhů eutrofních stanovišť (Douda 2008). Asociace Circaeo-Alnetum se udává také z Polska a východního Pobaltí (Prieditis 1997, J. M. Matuszkiewicz 2001), kde zahrnuje eutrofní lužní lesy s výskytem boreálních druhů a druhů mokřadních olšin.