Struktura a druhové složení. Tento vegetační typ zahrnuje zakrslé až vysokokmenné prosvětlené lesní porosty s dominancí dubu zimního (Quercus petraea agg.) nebo šipáku (Q. pubescens agg.), méně často dubu letního (Q. robur). Obvykle jsou přimíšeny mezofilní druhy (zejména Acer campestre a Fraxinus excelsior) nebo světlomilné subxerofilní druhy (nejčastěji Sorbus torminalis, vzácně S. domestica). Keřové patro bývá druhově bohaté a vyskytují se v něm teplomilné i mezofilní druhy (např. Cornus mas, C. sanguinea, Crataegus monogyna s. l., Euonymus verrucosus, Ligustrum vulgare, Rosa canina agg. a Viburnum lantana). Jeho pokryvnost kolísá v závislosti na obhospodařování a zápoji stromového patra a může přesáhnout i 50 %. Bylinné patro je většinou druhově bohaté a zejména v rozvolněných porostech dosahuje značné pokryvnosti. Na sušších stanovištích převládá nejčastěji válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), na mezičtějších konvalinka vonná (Convallaria majalis) a lipnice hajní (Poa nemoralis). Početně se vyskytují teplomilné bazifilní druhy suchých lesních lemů (např. Buglossoides purpurocaerulea, Carex michelii, Dictamnus albus, Inula salicina, Vincetoxicum hirundinaria a Viola hirta) a druhy teplých hájů (Fragaria moschata, Lathyrus niger, Melittis melissophyllum a Viola mirabilis). Ve vlhčích typech mohou být v menší míře zastoupeny mezofilní lesní druhy (např. Brachypodium sylvaticum, Mercurialis perennis, Polygonatum multiflorum a Pulmonaria officinalis agg.). Charakteristickou druhovou skupinou jsou teplomilné subkontinentální druhy světlých doubrav, lesních lemů a panonských suchých trávníků na hlubokých půdách (zejména Iris graminea, I. variegata, Peucedanum alsaticum a Phlomis tuberosa). Často se vyskytují lesní nitrofyty. Druhové bohatství se výrazně mění se zápojem stromového patra; na ploše o velikosti 100–200 m2 se nejčastěji vyskytuje 25–50 druhů cévnatých rostlin. Mechové patro bývá málo vyvinuté a obvykle dosahuje pokryvnosti jen do 5 %. K nejčastějším druhům patří Hypnum cupressiforme s. l. a Oxyrrhynchium hians.

Stanoviště. Panonské sprašové doubravy se u nás vyskytují především v teplých a suchých pahorkatinách a plochých vrchovinách jihozápadních výběžků Západních Karpat. Ty jsou většinou tvořeny vápnitým flyšem (Milovický les, Ždánický les a jeho předhůří), méně často neogenními sedimenty Vídeňské pánve (les Kapánsko u Starého Poddvorova), někdy překrytými různě mocnými vrstvami spraše nebo svahovin. Odlišné jsou lokality na jihovýchodním okraji Českého masivu, kde se tyto doubravy vzácně nacházejí na plošinách Znojemské pahorkatiny rozčleněných údolími menších vodních toků, jako je Jevišovka a Únanovka. Substrátem jsou zde granity dyjského masivu, většinou překryté neogenními sedimenty nebo spraší. Jediná lokalita v Dyjsko-svrateckém úvalu u Vranovic představuje okraj plošiny nad mělkým údolím Svratky, tvořené neogenními sedimenty překrytými terasovými štěrkopísky, vátými písky a spraší. Půdy panonských sprašových doubrav jsou většinou hluboké a do různé míry ilimerizované; nejčastěji jde o šedozemě a hnědozemě. Půdní pH se obvykle pohybuje v rozmezí 6,5–7,5. Toto společenstvo se často nachází v komplexech teplomilných dubohabřin asociace Primulo veris-Carpinetum betuli, kde tvoří maloplošné porosty na sušších místech a lesních okrajích. Na některých lokalitách vytváří přechody do nelesní vegetace panonských suchých trávníků. Rozsáhlejší porosty se dnes v České republice nevyskytují.

Dynamika a management. Tradičním způsobem managementu těchto doubrav bylo zřejmě většinou výmladkové hospodaření. Svědčí o tom struktura porostů (často jde o přestárlé pařeziny, z velké části převedené na nepravé kmenoviny) a jejich sukcesní nestabilita při bezzásahovém managementu, projevující se šířením stínomilných druhů a ústupem světlomilných druhů. Některé z lokalit, fytocenologicky doložených ještě v padesátých a šedesátých letech 20. století, již tímto vývojem zanikly.

Variabilita. Na našem území lze variabilitu sprašových doubrav klasifikovat do dvou variant, sledujících hlavní gradient druhového složení od vegetace světlých, suchých a oligotrofních stanovišť po vegetaci stinných, mírně vlhkých a živinami bohatších stanovišť. Obě varianty se zřejmě vyskytují nebo se alespoň v minulosti vyskytovaly v celém areálu asociace:

Varianta Brachypodium pinnatum (LCB01a) zahrnuje suchomilnější vegetaci s větší účastí druhů lesních lemů a suchých trávníků (např. Brachypodium pinnatum, Bupleurum falcatum, Hylotelephium maximum, Inula salicina, Peucedanum alsaticum a Viola hirta). Varianta je přechodem k asociaci Lithospermo purpurocaerulei-Quercetum pubescentis.

Varianta Brachypodium sylvaticum (LCB01b) zahrnuje mezofilnější vegetaci s větší účastí lesních druhů (např. Brachypodium sylvaticum, Fragaria moschata, Mercurialis perennis, Polygonatum multiflorum a Pulmonaria officinalis) a menší účastí suchomilných a světlomilných druhů. Varianta je přechodem ke svazu Carpinion betuli.

Hospodářský význam a ohrožení. Donedávna byla velká část porostů využívána jako pařeziny nebo pařeziny s výstavky pro produkci palivového dříví a tyto porosty dodnes poskytují dubové dřevo spíš horší jakosti. Porosty na mezických stanovištích mají sice dobrý produkční potenciál, ten však většinou byl již dávno využit k zemědělským účelům. Lesní stanoviště tohoto vegetačního typu byla navíc z velké části osázena nebo zarostla trnovníkem akátem (Robinia pseudoacacia). Hlavním současným zdrojem ohrožení sprašových doubrav v celém jejich areálu je sukcese spojená s ukončením tradičního hospodaření, provázená šířením mezofilních a nitrofilních druhů. Na našem území byl tento vývoj doložen v Milovickém lese (Hédl et al. 2010), který je nejvýznamnější lokalitou panonských sprašových doubrav v České republice. Zdejší porosty jsou navíc poškozovány oborním chovem zvěře (Chytrý & Danihelka 1993).

Syntaxonomická poznámka. V některých současných pracích pojednávajících o dubových lesích okolních zemí (Willner et al. 2005, Roleček 2005) je vegetace analogická variantě Brachypodium sylvaticum odlišována jako asociace pod jménem Polygonato latifolii-Carpinetum nebo Convallario-Quercetum. Vzhledem k omezenému zastoupení podobných porostů na území České republiky a velmi malému počtu lokalit význačných druhů výše uvedených asociací (např. Polygonatum latifolium, Quercus cerris, Viola alba a V. suavis, přičemž první a poslední z výčtu mohou být neofyty) považujeme rozlišování samostatné asociace pro tuto vegetaci v České republice za neopodstatněné.

Nomenklatorická poznámka. Máthé & Kovács (1962) popsali pod jménem Corno-Quercetum ze severního Maďarska přechodnou vegetaci mezi cerovými doubravami asociace Quercetum petraeae-cerridis Soó 1963 a sprašovými doubravami asociace Quercetum pubescenti-roboris. Jméno Corno-Quercetum bylo později interpretováno (Wallnöfer et al. in Mucina et al. 1993b: 85–236, Chytrý 1997) jako „dřínové doubravy“, které zde řadíme do asociace Euphorbio-Quercetum. Vzhledem k častému používání jména Corno-Quercetum v jiném významu, než by odpovídalo originální diagnóze, navrhujeme toto jméno k zamítnutí jako nomen ambiguum.