Struktura a druhové složení. Společenstvo zahrnuje porosty, v jejichž horní vrstvě je zastoupen s velkou pokryvností zlatobýl velký (Solidago gigantea) nebo zlatobýl kanadský (S. canadensis). Časté jsou i porosty s dominancí obou těchto druhů. Tyto statné žlutě kvetoucí byliny tvoří většinou zapojené nebo rozvolněné porosty, které mohou být až 1,5 m vysoké. V nižších vrstvách se uplatňují vytrvalé ruderální druhy (např. Aegopodium podagraria, Artemisia vulgaris, Cirsium arvense, Heracleum sphondylium, Tanacetum vulgare a Urtica dioica), luční byliny (např. Achillea millefolium agg., Pastinaca sativa, Taraxacum sect. Ruderalia a Vicia cracca) a trávy (např. Arrhenatherum elatius, Calamagrostis epigejos, Dactylis glomerata, Elytrigia repens a Poa trivialis). Porosty se často proplétá ovíjivá liána Calystegia sepium a plazivý Rubus caesius. Většinou je zastoupeno 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti zhruba 10–25 m². Mechové patro bývá vyvinuto zřídka; vyskytují se v něm zejména pleurokarpní mechy.
Stanoviště. Porosty se vyvíjejí na březích řek a v odlesněných říčních nivách, na různých navážkách a náspech, skládkách, hutnických odvalech, stavebních plochách, ruderalizovaných trávnících a úhorech, v areálech nádraží a průmyslových podniků apod. Půdy jsou mírně vlhké až vysychavé, většinou středně bohaté živinami. Mají různé chemické i fyzikální vlastnosti, často obsahují příměs písku, štěrku nebo kamení. Porosty často kolonizují i různé průmyslové substráty s větším obsahem antropogenního skeletu, jako je škvára, stavební odpad apod.
Dynamika a management. Oba dominantní druhy se vyznačují velkou produkcí semen (P. Pyšek in P. Pyšek & Tichý 2001: 39–40, Kowarik 2003). Ta se šíří především větrem a v krajině nejčastěji klíčí na obnažených plochách, z nichž byla odstraněna vegetace. Porosty zlatobýlů zde často tvoří pionýrská stadia sekundární sukcese. Oba druhy jsou schopny dobrého vegetativního rozrůstání tvorbou hustého oddenkového systému a vytvářejí rozsáhlé polykormony (Kowarik 2003, Slavík in Slavík et al. 2004: 114–123). Jde o konkurenčně silné byliny, které mají širokou ekologickou amplitudu a pronikají do různých vegetačních typů (Višňák 1991). Často porůstají rozlehlé plochy, kde se jejich populace mohou bez vnějších zásahů udržovat dlouhou dobu. V postupující sukcesi na ně většinou navazují křoviny a porosty pionýrských stromů, jako je Betula pendula nebo Populus tremula. Fenologické optimum má toto společenstvo na konci léta a na podzim. Porosty zlatobýlů lze potlačovat aplikací herbicidů nebo oslabovat pravidelnou sečí (P. Pyšek in P. Pyšek & Tichý 2001: 39–40).
Variabilita. Oba druhy zlatobýlů mají podobné ekologické nároky a poměrně často tvoří společné porosty, i když Solidago gigantea je častější na vlhčích místech (Višňák 1991, Kowarik 2003). Podle nároků na vlhkost stanoviště mají porosty zlatobýlů širokou ekologickou amplitudu a z hlediska fytocenologické klasifikace stojí na přechodu mezi třídami Galio-Urticetea (svaz Aegopodion podagrariae) a Artemisietea vulgaris (svaz Dauco-Melilotion). Spektrum průvodních druhů, zpravidla běžných generalistů ruderálních stanovišť, však neumožňuje jednoznačné přiřazení zlatobýlových porostů do vyšších vegetačních jednotek. Stejně tak je vzhledem ke kontinuálnímu charakteru variability obtížné rozdělit tyto porosty na dvě asociace, z nichž každá by patřila do jiné třídy. Variabilitu proto hodnotíme na úrovni dvou variant, z nichž první je bližší třídě Galio-Urticetea a druhá třídě Artemisietea vulgaris. Celou asociaci pak na základě arbitrárního rozhodnutí řadíme ke třídě Artemisietea vulgaris a svazu Dauco-Melilotion.
Varianta Solidago gigantea (XCB09a) zahrnuje porosty s dominujícím Solidago gigantea. Z diagnostických druhů se vyskytuje Geum urbanum, Lamium album, Saponaria officinalis, Urtica dioica a další. Tyto porosty se vyvíjejí jak na březích vodních toků, tak na různých antropogenních stanovištích v sídlech a jejich okolí. Jsou přechodné ke svazu Aegopodion podagrariae ze třídy Galio-Urticetea.
Varianta Solidago canadensis (XCB09b) se vyznačuje dominancí druhu Solidago canadensis a výrazným zastoupením lučních bylin (např. Achillea millefolium agg., Lathyrus pratensis, Pastinaca sativa a Vicia cracca) a trav (např. Agrostis capillaris, Arrhenatherum elatius, Calamagrostis epigejos a Festuca rubra agg.). Vyskytují se také vysoké ruderální hemikryptofyty, např. Artemisia vulgaris, Cirsium arvense a Tanacetum vulgare. Oproti předchozí variantě se tyto porosty vyvíjejí na sušších půdách a často vznikají na kontaktu s travními společenstvy nebo na opuštěných loukách. Obsahují větší podíl druhů třídy Artemisietea vulgaris než porosty předchozí varianty. Poměrně často vytvářejí mozaiky a přechodné porosty s asociací Tanaceto vulgaris-Artemisietum vulgaris.
Hospodářský význam a ohrožení. Porosty zlatobýlů vytvářejí velké množství semen a snadno zaplevelují okolní pozemky. Zlatobýly patří mezi nebezpečné alergenní rostliny (Unar & Unarová 1996). V krajině však mohou jejich porosty díky silnému prokořenění půdy plnit protierozní funkci. Oba druhy jsou rovněž významnými včelařskými rostlinami (Slavík in Slavík et al. 2004: 114–123). Společenstvo má tendenci k šíření.