Svaz zahrnuje rozvolněné vrbové a vrbotopolové lužní lesy, ve kterých dominuje vrba bílá (Salix alba), vrba křehká (S. euxina), jejich hybrid (S. ×rubens) nebo topol černý (Populus nigra). V panonské oblasti jižní Moravy je v porostech přimíšen topol bílý (P. alba), řidčeji i jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia). V keřovém patře se hojně vyskytuje bez černý (Sambucus nigra). Časté jsou liány, zejména Calystegia sepium a Humulus lupulus. V bylinném patře mají převahu vysoké byliny. Na mokrých až zbahnělých půdách jsou to zejména Alisma plantago-aquatica, Caltha palustris a Iris pseudacorus, z trav hlavně Glyceria maxima a Phalaris arundinacea, z ostřic často Carex acutiformis a C. riparia. Na vlhkých půdách obvykle dominují Aegopodium podagraria, Impatiens noli-tangere a Urtica dioica.

Vegetace svazu Salicion albae porůstá těžší, hluboké, středně vyvinuté, nevysychavé půdy typu fluvizem, případně glej. Přirozeně je vázána na každoročně zaplavované části niv velkých toků. Oproti mokřadním olšinám, které osídlují místa se stagnující vodou, jsou vrbotopolové luhy zpravidla vázány na stanoviště s vodou proudící. Porosty stromových vrb se v nivě řek vyskytují na místech, kde jsou vrby méně poškozovány při záplavách, často za hradbou vrbových křovin nebo ve slepých ramenech. Pokud se omezí síla a doba trvání záplav a sníží se jejich frekvence, nahrazují stromové vrby vrbové křoviny, ve kterých se Salix alba i S. euxina běžně vyskytují v keřové formě. Úspěšně také expandují na výše položené štěrkové náplavy nebo břehy s narušeným vegetačním pokryvem, ale na sušších stanovištích jsou nahrazovány společenstvy tvrdého luhu nebo potočními olšinami. Vedle přirozených porostů lemujících říční toky jsou stromové vrbiny rozšířeny také na sekundárních stanovištích vlhkých luk, příkopů cest nebo zvodnělých pískoven a lomů.

Svaz Salicion albae je rozšířen v temperátní a hemiboreální části Evropy (Dierßen 1996) a doložen je také ze západní Sibiře (Taran 1993). Udává se z Pyrenejského poloostrova (Rivas-Martínez et al. 2001), Francie (Gégout et al. 2008), Nizozemska (Hommel et al. in Stortelder et al. 1999: 165–188), Švýcarska (Moor 1958), Německa (Seibert & Conrad in Oberdorfer 1992: 15–23, Pott 1995, Klotz in Schubert et al. 2001b: 112–115), Rakouska (Grass in Mucina et al. 1993b: 44–59, Karner in Willner & Grabherr 2007: 51–58), Polska (J. M. Matuszkiewicz 2001), Skandinávie (Dierßen 1996), Slovenska (Jurko 1958, Berta 1970, Džatko 1972, Berta in Michalko et al. 1986: 46–48), Maďarska (Kárpáti & Tóth 1961, Kevey 2008, Borhidi et al. 2012), Itálie (Brullo & Spampinato 1997, Poldini et al. 2011), Slovinska (Šilc 2003), Chorvatska (Trinajstić 2008), Rumunska (Horvat et al. 1974, Irimia 2008), Bulharska (Horvat et al. 1974, Tzonev 2009), Albánie (Kárpáti & Kárpáti 1961), Ukrajiny (Solomaha 2008, Didukh et al. in Didukh et al. 2011: 143–199) a Ruska (Korotkov et al. 1991, Taran 1993).