Struktura a druhové složení. Společenstvo zahrnuje zapojené nebo mírně rozvolněné porosty s dominantními hemikryptofyty merlíkem všedobrem (Chenopodium bonus-henricus) a měrnicí černou (Ballota nigra). Pravidelně se vyskytují i další širokolisté vytrvalé byliny rostoucí optimálně na mírně vlhkých (např. Aegopodium podagraria, Anthriscus sylvestris, Chelidonium majus, Lamium album, Rumex obtusifolius a Urtica dioica) nebo sušších půdách (např. Arctium minus, A. tomentosum a Artemisia vulgaris). Některé z těchto druhů mohou podle stanovištních podmínek dosahovat i vyšší pokryvnosti, např. Anthriscus sylvestris, Arctium minus, Lamium album a Rumex obtusifolius. V porostech jsou běžně zastoupeny také trávy (např. Dactylis glomerata, Elytrigia repens a Poa trivialis) a jednoleté až krátce vytrvalé ruderální druhy (např. Geum urbanum, Malva neglecta a Tripleurospermum inodorum). V přízemní vrstvě bylinného patra rostou nízké druhy sešlapávaných půd (např. Lolium perenne, Plantago major, Poa annua, Potentilla anserina a Taraxacum sect. Ruderalia) a poléhavé druhy snášející zástin (např. Glechoma hederacea a Veronica chamaedrys). V porostech se obvykle vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–25 m². Mechové patro se většinou nevyvíjí.
Stanoviště. Urtico-Chenopodietum je obvykle vázáno na venkovská sídla (Wittig 2002), kde často roste přímo v intravilánech. Nachází se například podél zdí, dřevěných plotů a cest, na smetištích a rumištích, v okolí kompostů a na ruderalizovaných březích vodních toků a nádrží v obcích. Stanoviště jsou osluněná nebo mírně zastíněná, s vlhkými nebo vysychavými půdami silně obohacenými o živiny, hlavně o dusíkaté látky (Ellenberg et al. 1992). Porosty často rostou na kontaktu s plochami určenými jako výběh pro drůbež a jsou ovlivněny občasným sešlapem nebo hrabáním.
Dynamika a management. Merlík všedobr i měrnice černá u nás patří mezi archeofyty. V minulosti byl merlík všedobr pěstován na vesnicích jako špenátová zelenina a léčivka (Dostálek et al. in Hejný et al. 1990: 223–265, Wittig 2002). Na mnoha lokalitách tak jeho současný výskyt může být pozůstatkem dřívější kultivace. Má vyvinutý tlustý dřevnatý kořen a velkou regenerační schopnost. Je odolný i vůči občasnému sešlapu (Wittig 2002). Společenstvo Urtico-Chenopodietum se na svých lokalitách udržuje obvykle dlouhou dobu. Fenologické optimum má v létě a trvá až do začátku podzimu. Na častěji narušovaných plochách jsou porosty mezernaté a obsahují více jednoletých ruderálních druhů (především druhů typických pro svaz Malvion neglectae) a druhů sešlapávaných půd svazu Coronopodo-Polygonion arenastri, které pronikají z okolních společenstev. Naopak na méně narušovaných vlhčích stanovištích nebo ve větších nadmořských výškách je společenstvo zapojenější a tvoří často přechodné porosty s nitrofilní vytrvalou ruderální vegetací svazu Aegopodion podagrariae. V pokročilejších sukcesních stadiích může společenstvo přecházet v křoviny, například s nitrofilním bezem černým (Sambucus nigra).
Variabilita. Variabilita společenstva odráží především vlhkost stanovišť:
Varianta Ballota nigra (XCE01a) se vyvíjí na sušších půdách a s větší pokryvností se v ní uplatňuje především Ballota nigra, méně často Chenopodium bonus-henricus. Zastoupeny jsou i další vysoké ruderální hemikryptofyty vysychavých půd, např. Arctium tomentosum a Artemisia vulgaris.
Varianta Aegopodium podagraria (XCE01b) zahrnuje oproti předchozí variantě mezofilnější porosty rostoucí na vlhčích půdách nebo ve vyšších polohách. Dominuje Chenopodium bonus-henricus a s velkou pokryvností se uplatňuje i Ballota nigra. Zastoupeny jsou nitrofilní širokolisté byliny náročnější na vlhkost (např. Aegopodium podagraria, Arctium minus, Armoracia rusticana, Chelidonium majus, Geum urbanum, Heracleum sphondylium, Rumex obtusifolius a Urtica dioica) a trávy (např. Dactylis glomerata a Poa trivialis). V nižších vrstvách rostou druhy ulehlých půd snášející občasný sešlap (např. Glechoma hederacea, Poa annua, Potentilla anserina, Ranunculus repens a Veronica chamaedrys). Podobné porosty popsal Hilbert (1981) jako subasociaci Balloto nigrae-Chenopodietum boni-henrici rumicetosum obtusifolii Hilbert 1981 nebo Kopecký & Hejný (1971) jako subasociaci Balloto nigrae-Chenopodietum boni-henrici chaerophylletosum aromatici Kopecký et Hejný 1971. V chladnějších a vlhčích podhorských a horských oblastech je někdy rozlišována samostatná asociace Rumici-Chenopodietum Oberdorfer 1957 (např. Lohmeyer 1970, Gutte & Hilbig 1975, Hejný et al. 1979, Hejný in Moravec et al. 1995: 144–151), řazená do svazu Aegopodion podagrariae a třídy Galio-Urticetea. Tyto porosty chápeme v rámci variability asociace Urtico-Chenopodietum a ztotožňujeme je s touto variantou.
Hospodářský význam a ohrožení. Urtico-Chenopodietum v současné době vlivem urbanizace vesnic a ústupu od zemědělské malovýroby mizí (Kopecký & Hejný 1992). Občas se v těchto porostech vyskytují vzácné nebo ohrožené druhy, např. Anthemis cotula a Verbena officinalis.
Syntaxonomická poznámka. V jižní Evropě mají porosty s dominantním Chenopodium bonus-henricus často větší podíl jednoletých druhů, a proto jsou někdy hodnoceny jako odlišné asociace (např. Brullo & Marceno 1985). V kontinentálních oblastech jižní a jihovýchodní Evropy je asociace Urtico-Chenopodietum nahrazena asociací Leonuro cardiacae-Ballotetum nigrae Slavnić 1951, která se vyznačuje hojným zastoupením druhů Leonurus cardiaca s. l., Ballota nigra subsp. nigra a dalších teplomilných rostlin. Přestože jsou tyto porosty z okolních zemí uváděny, u nás jsou spíše vzácné a vyskytují se pravděpodobně v nejteplejších oblastech. Častější jsou ochuzené porosty s hojnou a dominantní Ballota nigra subsp. nigra. Naopak v atlantských oblastech západní Evropy je jako vikariantní společenstvo někdy uváděno Lamio albi-Ballotetum foetidae Lohmeyer 1970, ve kterém je zastoupena západosubmediteránně-subatlantská Ballota nigra subsp. meridionalis (často uváděná jako B. alba nebo pod nesprávným a chybně interpretovaným jménem B. nigra subsp. foetida; např. Lohmeyer 1970, Kopecký & Hejný 1992, Müller in Oberdorfer 1993b: 135–277).