Struktura a druhové složení. Druhově chudé jehličnaté lesy s dominantní jedlí bělokorou (Abies alba) a hojným smrkem ztepilým (Picea abies) a borovicí lesní (Pinus sylvestris). Účast listnáčů je slabá, místy se vyskytuje pouze buk lesní (Fagus sylvatica) nebo duby (Quercus petraea agg. a Q. robur). V keřovém patře se prosazuje zejména smrk, ale i ostatní druhy stromového patra. Základem druhového složení bylinného patra jsou acidofilní druhy (např. Avenella flexuosa a Dryopteris carthusiana); obvykle dominuje brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) s pokryvností mezi 25 a 75 %. V porostech se obvykle vyskytuje 10–15 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Mechové patro je bohaté a má velkou pokryvnost (30–80 %). Uplatňují se v něm obecně rozšířené acidofilní lesní druhy, zejména Dicranum scoparium, Hypnum cupressiforme s. l., Pleurozium schreberi a Polytrichum formosum. V některých porostech se nacházejí i mechorosty typické pro smrčiny, např. Bazzania trilobata a Sphagnum girgensohnii.
Stanoviště. Společenstvo se vyskytuje nejčastěji na plošinách nebo mírných svazích v pahorkatinách, vrchovinách a hornatinách suprakolinního a submontánního stupně v mírně teplé až chladné klimatické oblasti. Půdním typem je kambizem, méně často kryptopodzol, podzol nebo pseudoglej vyvinuté na rozpadech granitoidních hornin, rul nebo na kyselých sedimentech, jako jsou písky, štěrkopísky a jílovce. Půdy jsou zpravidla lehké a velmi silně kyselé. Humusovou formou je nejčastěji mor typický nebo moder morový (Boublík & Zelený 2007).
Dynamika a management. Jde převážně o vegetaci vzniklou pod vlivem člověka na místech potenciálních acidofilních bučin. Výjimkou mohou být porosty na hydromorfních půdách, kde je buk pokládán za konkurenčně méně zdatný, a jedle by tedy na těchto stanovištích mohla převládat i v přirozených podmínkách (Walentowski 1998). Některé porosty se pravděpodobně vyvinuly v lesích dříve intenzivně využívaných k pastvě a hrabání steliva (Málek 1983), což způsobilo degradaci lesní půdy. Přesto jde pravděpodobně o vegetační typ poměrně starý, vzniklý možná již v době bronzové a udržující se v krajině až do současnosti (Rybníček & Rybníčková 1978, Málek 1979). Při ponechání porostů samovolnému vývoji za současných vysokých stavů zvěře a převládajícím způsobu hospodaření v lesích lze očekávat, že se toto společenstvo změní v porosty s dominujícím smrkem nebo se zachová jen v nepatrných zbytcích.
Variabilita. Rozlišujeme dvě varianty odrážející vodní režim půdy:
Varianta Hieracium murorum (LBE04a) s diagnostickými druhy Fagus sylvatica, Hieracium murorum, Luzula luzuloides a Sorbus aucuparia se vyskytuje na půdách neovlivněných vysoce položenou hladinou podzemní vody.
Varianta Carex brizoides (LBE04b) s diagnostickými druhy Frangula alnus, Calamagrostis villosa, Carex brizoides, C. pilulifera, Dryopteris carthusiana, Maianthemum bifolium, Dicranum polysetum, Plagiomnium affine s. l. a Thuidium tamariscinum se vyskytuje ve sníženinách nebo na plošinách. Častým půdním typem je pseudoglej nebo kambizem oglejená. Porosty této varianty se však vyskytují i na vodou neovlivněných půdách, kde se výrazně hromadí surový humus, nebo v suboceanicky laděných oblastech, např. v Třeboňské pánvi. Varianta odpovídá subasociaci Vaccinio vitis-idaeae-Abietetum Oberdorfer 1957 equisetetosum sylvatici Walentowski 1998 (Walentowski 1998).
Hospodářský význam a ohrožení. V minulosti byly brusnicové oligotrofní jedliny pravděpodobně využívány také k lesní pastvě a hrabání steliva. Porosty mají stále význam pro produkci dřeva. V posledních desetiletích však mnoho porostů zaniklo odumíráním jedle a stále trvá problém vysokých stavů spárkaté zvěře, která okusem ničí jedlové zmlazení. Společenstvo je na ústupu a některé porosty se mění samovolně nebo lidskými zásahy ve smrkové monocenózy. Porosty mají kulturně-historický význam jako ukázka polopřirozených lesních porostů vzniklých spolupůsobením člověka a přírodních procesů a pro uchování genofondu jedle bělokoré.