Struktura a druhové složení. Campylio-Caricetum lasiocarpae tvoří dvoupatrové porosty s výrazně zastoupeným mechovým patrem. Tyto porosty jsou rozvolněné, na živinami bohatších a sušších stanovištích však mohou být i zapojené. Bylinné patro dosahuje pokryvnosti 40–70 %, u některých porostů s vachtou trojlistou (Menyanthes trifoliata) až 90 %. Má průměrnou výšku až 1 m a zahrnuje svrchní vrstvu tvořenou vysokými ostřicemi Carex appropinquata, C. diandra, C. lasiocarpa a C. rostrata a spodní vrstvu tvořenou dvouděložnými bylinami Caltha palustris, Menyanthes trifoliata a Valeriana dioica, přesličkou Equisetum palustre a nízkými ostřicemi (Carex davalliana, C. dioica, C. flava, C. nigra a C. panicea). Na lokalitách s velkou pokryvností rákosu (Phragmites australis) je porost ještě vyšší. Mezi mechorosty se občas vyskytuje Utricularia minor. V některých porostech se výrazněji uplatňují suchopýry (Eriophorum angustifolium, E. latifolium a vzácněji i E. gracile) nebo jiné šáchorovité rostliny (např. Eleocharis quinqueflora). Trávy s výjimkou rákosu obvykle chybějí, vzácněji se může objevit Agrostis canina nebo Briza media. Nápadným druhem v některých porostech je červeně kvetoucí dvouletý mokřadní druh Pedicularis palustris. V mechovém patře, které dosahuje pokryvnosti až 100 %, dominují mechy čeledi Amblystegiaceae, zejména Calliergon giganteum, Campylium stellatum, Hamatocaulis vernicosus, Scorpidium cossonii a S. scorpioides. V porostech se nejčastěji nachází 10–20 druhů cévnatých rostlin a 4–7 druhů mechorostů na ploše o velikosti kolem 16 m².

Stanoviště. Společenstvo vyžaduje trvalý nadbytek podzemní vody, jejíž hladina po celý rok dosahuje povrchu půdy. Vyskytuje se zejména na březích oligotrofních, zároveň však vápníkem bohatých rybníků a jezer, v mokřadech vzniklých jejich zazemněním, trvale zaplavených sníženinách v říčních nivách a na obzvláště vydatných a málo svažitých prameništích. Podzemní voda je bohatá minerály. Balátová-Tuláčková (1972) uvádí koncentraci vápníku ve vodě kolem 70 mg.l–1. Reakce prostředí je neutrální, případně slabě kyselá nebo slabě bazická, a konduktivita vody vždy přesahuje 200 µS.cm–1 (Balátová-Tuláčková 1972, Martinčič 1994, Gerdol & Tomaselli 1997). Tyto biotopy patří v rámci rašelinišť k těm, kde vysoká koncentrace vápníku a hydrogenuhličitanů už neumožňuje výskyt rašeliníků, ale kde se ještě nesráží uhličitan vápenatý, a ukládá se tedy rašelina. Vrstva rašeliny u nás dosahuje mocnosti od 80 do 180 cm a množství organického podílu v rašelinném horizontu kolísá od 70 % u porostů s Carex lasiocarpa až po 25 % u některých porostů s C. diandra (Rybníček in Rybníček et al. 1984: 15–68). Na rozdíl od společenstev vysokých ostřic třídy Phragmito-Magno-Caricetea je tato vegetace výrazněji limitována živinami, mechové patro má velkou biomasu, neprobíhá dekompozice organické hmoty a hromadí se rašelina. Rozdíl oproti ostatním společenstvům vápnitých slatinišť bez srážení uhličitanů spočívá zejména ve vyrovnaném vodním režimu, silně redukčních podmínkách a silné koncentraci toxického dvojmocného železa. Tyto podmínky indikuje výskyt druhů Menyanthes trifoliata, Potentilla palustris a vysokých ostřic. Jelikož však historické i současné rozšíření asociace nepokrývá všechny vhodné biotopy ve střední Evropě a protože se zde vyskytuje několik druhů považovaných za glaciální relikty (Rybníček 1966, Horsák & Hájek 2005), musíme jako další faktor určující výskyt asociace uvažovat i historii mokřadní vegetace v jednotlivých územích.

Dynamika a management. Historie společenstva není u nás dostatečně známa. Bylo zaznamenáno v pozdně glaciálních vrstvách našich rašelinišť (Rybníček in Rybníček et al. 1984: 15–68), jeho kontinuální existence od pozdního glaciálu do současnosti však nebyla na žádné lokalitě potvrzena. Většina současných lokalit jsou donedávna pravidelně obhospodařované slatinné louky, které po opuštění postupně zarůstají lesem. Vicherek (1958) předpokládal sukcesní řadu vedoucí od porostů této asociace přes březiny s Betula pubescens k olšinám. Tato sukcese je však do značné míry zapříčiněna snížením vodní hladiny nebo obohacením živinami. Bez činnosti člověka mohou porosty dlouhodobě existovat na zazemňujících se vodních nádržích a třasoviskách s vyrovnaným vodním režimem a nedostatkem živin. Často vznikají z porostů rákosin a vysokých ostřic třídy Phragmito-Magno-Caricetea, mohou se však vytvořit i jako náhradní vegetace po podmáčených lesích nebo expanzí vysokých ostřic do jiných společenstev svazu Caricion davallianae. Autogenní sukcese na lesem nezarůstajících lokalitách vede k uchycení kalcitolerantních rašeliníků, povrchové acidifikaci a vývoji společenstev svazu Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis (Rybníček & Rybníčková 1968, Rybníček in Rybníček et al. 1984: 15–68). Obohacování o živiny však způsobuje urychlení této sukcese a vývoj k druhově chudým společenstvům s rašeliníky ze sekce Cuspidata.

Variabilita. V asociaci Campylio stellati-Caricetum lasiocarpae lze rozlišit dvě varianty:

Varianta Eriophorum latifolium (RBA04a) s diferenciálními druhy Eriophorum latifolium, Succisa pratensis, Viola palustris, Plagiomnium affine s. l. a Tomentypnum nitens zahrnuje druhově bohatší, sezonně mírně prosychající slatinné louky většinou bez přítomnosti Carex lasiocarpa. Vysoké ostřice jsou zastoupeny druhy Carex appropinquata, C. diandra a C. rostrata.

Varianta Carex lasiocarpa (RBA04b) s diferenciálními druhy Carex lasiocarpa, Eriophorum gracile, Juncus alpinoarticulatus, Phragmites australis a Utricularia minor zahrnuje vlhčí porosty v zazemněných rybnících a jezerech.

Hospodářský význam a ohrožení. Vzhledem k maloplošnosti a malé krmivářské hodnotě sena je hospodářský význam společenstva malý. Seno lze využít jako stelivo. Za optimálních podmínek patří asociace Campylio-Caricetum lasiocarpae k vysoce produktivním rašelinotvorným společenstvům, ale spíše než přímé využití k těžbě rašeliny slouží vzniklá rašelina jako substrát zadržující vodu v krajině a jako přírodní archiv uchovávající zbytky organismů z minulosti. Dnešní porosty asociace, kterých se zachovalo velmi málo, slouží především jako refugium mnoha kriticky ohrožených druhů rostlin a živočichů.

Syntaxonomická poznámka. Ve fytocenologických snímcích publikovaných z České republiky je nápadná diferenciace podle dominující vysoké ostřice, na základě čehož se tradičně rozlišovaly dvě asociace, Drepanoclado revolventis-Caricetum lasiocarpae a Drepanoclado revolventis-Caricetum diandrae. Jinde v Evropě se však na bazických slatiništích bez srážení pěnovce běžně vyskytují Carex diandra a C. lasiocarpa společně (např. Koch 1926, Vollmar 1947, Klötzli 1969); v České republice byl jejich společný výskyt zjištěn například u rybníka Vidlák v Českém ráji (Štechová, nepubl.), na Vidnavských loučkách ve Slezsku (Vicherek 1958) a u Úvalna na Opavsku (Balátová-Tuláčková 1972).