Tento svaz zahrnuje akátiny suchých stanovišť s mělkou půdou, kde je akát blízko hranice svých fyziologických možností. Na mnoha místech mu proto výrazně konkurují suchomilné stromy a keře. Bylinné patro je většinou druhově bohaté; jeho fyziognomii určují teplomilné druhy suchých trávníků, skalních štěrbin a světlých lesů. Charakteristický je časný jarní aspekt s terofyty, geofyty a nízkými hemikryptofyty nebo chamaefyty včetně sukulentních, např. Acinos arvensis, Allium spp., Alyssum montanum, Arenaria serpyllifolia, Aurinia saxatilis, Gagea spp., Holosteum umbellatum, Microthlaspi perfoliatum, Ornithogalum kochii, Pulsatilla pratensis subsp. bohemica, Sedum spp. a Viola arvensis. Pozdní jarní aspekt určují zejména hemikryptofyty. Ve druhé polovině vegetačního období velká část nadzemní biomasy bylinného patra usychá. Mechové patro je vyvinuto hlavně na kamenech a skalních výchozech.

Tyto xerofilní akátiny byly dosud zmiňovány ve středoevropské literatuře jen výjimečně (Vítková et al. in Kolbek et al. 2003a: 277, Vítková 2004b, Vítková & Kolbek 2010). Lze k nim přiřadit porosty, které uvádějí Oberdorfer & Müller (in Oberdorfer 1992: 82–106) z jižního Německa a patrně i některé porosty zaznamenané v Rakousku, byť tamní autoři tento svaz nerozlišili (Exner & Willner in Willner & Grabherr 2007: 62–83).

Mezofilní akátiny svazu Chelidonio majoris-Robinion pseudoacaciae se od xerofilních akátin svazu Euphorbio-Robinion odlišují velkou stálostí a často i pokryvností mezofilních vytrvalých nebo dvouletých ruderálních druhů, např. Anthriscus sylvestris, Ballota nigra, Chelidonium majus, Galeopsis tetrahit agg., Sambucus nigra, Urtica dioica a invazní Impatiens parviflora. Mezofilní akátiny jsou zpravidla druhově chudší než přirozená lesní společenstva na odpovídajících stanovištích a jejich podrost má silně pokryvné dominanty. Xerofilní akátiny jsou však většinou druhově bohaté, neboť k obvyklým druhům akátin ve značné míře přistupují druhy suchých trávníků a otevřených skal.