Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje rozvolněné porosty s převládajicími trsy šášiny rezavé (Schoenus ferrugineus) nebo šášiny načernalé (S. nigricans), mezi nimiž jsou vtroušeny nízké ostřice (Carex davalliana, C. flava, C. hostiana a C. lepidocarpa), sítina slatinná (Juncus subnodulosus) a statné trávy Molinia caerulea s. str. a Phragmites australis. Dvouděložné byliny jsou zastoupeny slatinnými druhy Parnassia palustris, Pinguicula vulgaris a Polygala amarella, subhalofilním druhem Tetragonolobus maritimus a druhy mokrých luk Cirsium palustre, Crepis mollis, Lythrum salicaria a Sanguisorba officinalis. Významnou složkou porostů jsou orchideje Dactylorhiza incarnata a Orchis palustris. Do porostů asociace Junco-Schoenetum vstupuje i Epipactis palustris, v České republice však jen vzácně. Mohou se vyskytovat i nízké sterilní rostliny jinak statného druhu Cladium mariscus. Na rozdíl od většiny ostatních společenstev svazu téměř chybějí suchopýry. Na plochách o velikosti kolem 16 m² se nejčastěji vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin. Mechové patro bývá ochuzeno. Pokud je vyvinuto, pak se v něm vyskytuje nejčastěji 1 druh mechu, a to Campylium stellatum, nebo vzácněji Scorpidium cossonii.

Stanoviště. Asociace Junco subnodulosi-Schoenetum nigricantis se v České republice vyskytuje na plochých nížinných slatinách vzniklých zarůstáním mělkých vodních nádrží (Rybníček in Rybníček et al. 1984: 15–68). V rámci českých slatin svazu Caricion davallianae se společenstva této asociace vyskytují na nejvápnitějších lokalitách. Válek (1962) srovnal stanovištní podmínky všech společenstev svazu Caricion davallianae v Polabí a pro porosty asociace Junco-Schoenetum udává nejvyšší obsah vápníku a uhličitanu vápenatého v půdě a současně nejnižší koncentraci železa, fosforu a hliníku. V půdě je obsaženo kolem 30 % CaCO3 (Válek 1962), ale ze zahraničí se udávají hodnoty až 90 % (Zobrist 1935, Kovács 1962). Dominující druh Schoenus nigricans má však malé požadavky na koncentraci vápníku (Ernst & Nelissen 1998) a na vápnitých slatinách se vyskytuje hlavně díky vysoké toleranci ke specifickým podmínkám vápnitých slatin, což mu dává konkurenční výhodu. Koncem léta dochází na některých lokalitách k výraznějšímu přísušku, který vede k mírnému zasolování svrchních půdních vrstev. Vegetace je tak nejen limitována nedostatkem fosforu a železa, ale trpí i stresem ze zasolení půdy. Svrchních 20 cm substrátu v létě vykazuje značnou fluktuaci teploty během dne a noci (Kovács 1962), což může být způsobeno méně vyvinutou mechovou vrstvou ve srovnání s ostatními rašeliništními společenstvy, případně poklesem hladiny chladné podzemní vody. Reakce půdy je mírně až silně zásaditá. Mocnost organogenních sedimentů, představovaných slatinou s vrstvami jezerní křídy a pěnovce, může přesahovat 50 cm (Rybníček in Rybníček et al. 1984: 15–68).

Dynamika a management. Vápnité močály slatinného charakteru existovaly v Čechách již koncem pleistocénu a mohly mít podobný ráz jako dnešní porosty asociace Junco-Schoenetum. Podobná společenstva se totiž vyskytují v kontinentálním klimatu lesostepní oblasti východní Evropy. Sádlo (2000) zmiňuje, že v historické době byly slatiny nejrozsáhlejší a nejstabilnější na velkých vývěrech artéských vod v nížinách a tyto biotopy mohly sloužit jako dlouhodobá refugia slatinných druhů i v obdobích, kdy krajina zarůstala lesem. V současné době se většina porostů dlouhodobě neudržuje. Na nesečených plochách expanduje bezkolenec modrý (Molinia caerulea s. str.) a rákos obecný (Phragmites australis), uchycují se dřeviny a klesá druhová bohatost. Důvodem jsou změněné hydrologické poměry, výrazný pokles hladiny podzemní vody i všeobecná eutrofizace krajiny (Stanová & Viceníková 2003). Pokud je při poklesu hladiny podzemní vody zachována pravidelná seč a geochemické podmínky neblokují výskyt lučních druhů, mohou se porosty asociace vyvíjet směrem ke střídavě vlhkým slatinným loukám asociace Molinietum caerulae nebo k porostům s dominující Sesleria uliginosa. Na druhou stranu mohou porosty asociace vznikat i v současnosti zazemňováním mělkých tůněk porostlých vegetací s dominujícími Cladium mariscus, Eleocharis quinqueflora nebo Juncus subnodulosus (Zobrist 1935, Rybníček in Rybníček et al. 1984: 15–68). Tato sukcese je však podmíněna nenarušeným vodním režimem slatinného komplexu, obtížnou přístupností živin a přítomností porostů asociace Junco-Schoenetum v okolí; taková situace však v České republice zřejmě už nemůže nastat.

Hospodářský význam a ohrožení. Význam společenstva jako potenciálního zdroje stelivového a krmného sena je v současné době velmi okrajový. Porosty se sečou s cílem udržet současný stav biotopů a populací ohrožených druhů rostlin a živočichů. Jsou ohroženy zejména sukcesními změnami při nesečení, eutrofizaci nebo změně vodního režimu. Lokality u Mělnické Vrutice a na Hrabanově ohrožuje pokles hladiny podzemní vody vlivem odběru pitné vody. V rezervaci Cikánský dolík došlo v nedávné době při neodborném managementovém zásahu k nevratnému narušení hydrologických poměrů, vyschnutí stanoviště a zániku této vegetace.

Syntaxonomická poznámka. V České republice se vyskytují vzácnější porosty s dominantním Schoenus nigricans a častější porosty s dominantním S. ferrugineus. První z nich je kosmopolitní druh a v různých částech jeho areálu byly popsány samostatné variety. Je ekologicky velmi plastický a kromě slatinišť se vyskytuje například ve Středomoří na skalách ostříkávaných mořskou vodou. Naproti tomu S. ferrugineus má nepříliš velký areál zasahující od Alp po střední Skandinávii a Pobaltí (Hultén & Fries 1986). Tento druh nevykazuje větší cenologickou variabilitu a téměř se nevyskytuje mimo vegetaci slatinišť. V České republice se však porosty obou druhů svým celkovým druhovým složením a stanovištními podmínkami téměř neliší. Ve všech případech jde o vápnitá, fosforem limitovaná slatiniště s dlouhým historickým vývojem sahajícím v některých případech až do pozdního glaciálu. Na některých lokalitách oba druhy rostou společně v jednom porostu. V celoevropském měřítku je však společný výskyt spíše neobvyklý. Oba druhy sice často rostou v tomtéž území, nikoli však společně. V Evropě se rozlišují dvě asociace, Schoenetum ferruginei Du Rietz 1925, popsaná z jižního Švédska, a Junco subnodulosi-Schoenetum nigricantis Allorge 1921, popsaná ze severní Francie. Druhové složení českých porostů je podobnější druhé z nich, ačkoli v našich porostech častěji dominuje Schoenus ferrugineus.