Struktura a druhové složení. Poo-Tussilaginetum je obvykle dvouvrstevné, nízké, otevřené nebo i zapojené společenstvo s dominujícím podbělem lékařským (Tussilago farfara). Jde o pionýrskou vegetaci, často s velmi heterogenním druhovým složením. Častěji jsou v ní zastoupeny vytrvalé (např. Artemisia vulgaris, Cirsium arvense, Equisetum arvense, Rumex obtusifolius a Urtica dioica) a některé jednoleté ruderální dvouděložné byliny (např. Chenopodium album agg. a Tripleurospermum inodorum) a trávy (např. Dactylis glomerata, Elytrigia repens a Poa pratensis s. l.). Hojně se vyskytují také luční druhy (např. Achillea millefolium agg., Ranunculus repens, Trifolium pratense a T. repens), druhy suchých kamenitých půd (např. Daucus carota, Melilotus albus a Poa compressa) a druhy sešlapávaných stanovišť (např. Agrostis stolonifera, Lolium perenne, Plantago majora Poa annua). Společenstvo je většinou druhově chudé; obvykle se v něm vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–25 m². Mechové patro zpravidla není vyvinuto.
Stanoviště. Toto společenstvo je vázáno na mechanicky narušovaná ruderální stanoviště s čerstvě převrstvenými půdami. Osídluje různé obnažené plochy v okolí stavenišť, lomech a areálech podniků, navážky zeminy, náspy, skládky a okraje silnic nebo železnic. Ve většině případů jsou stanoviště plně osluněná, ale mohou být i mírně zastíněná. Půdy jsou živinami chudé, vlhké až vysychavé a mají různé složení. Systém dlouze plazivých podzemních oddenků, který často zasahuje i velmi hluboko pod povrch půdy, umožňuje podbělu kolonizovat substráty nejrůznějšího zrnitostního složení. Půdy jsou většinou hlinité až jílovité s různým obsahem skeletu, ale mohou být i čistě písčité nebo štěrkovité (pod vrstvou skeletu se udržuje vlhká vrstva půdy). Často obsahují příměs různých antropogenních materiálů, jako je uhlí, škvára, mour nebo stavební a průmyslový odpad.
Dynamika a management. Při vývoji společenstva na čerstvě narušených půdách nebo navážkách se Tussilago farfara chová jako expanzivní druh. Rychle se vegetativně rozrůstá z oddenkových úlomků přemísťovaných s navezeným substrátem, nebo je na obnažená stanoviště rozšiřován větrem. V počátečních stadiích sukcese se vedle podbělu uplatňují druhy vyrostlé ze semenné banky i druhy šířící se z okolní vegetace. Ve společenstvu se vyskytují zároveň jednoleté ruderální druhy i různé vytrvalé druhy, které jsou schopny konkurovat podbělu. Ty se šíří především na jaře, kdy podběl kvete a nemá ještě vytvořené listy. Zastoupení a pokryvnost vytrvalých druhů se postupně zvětšuje ve starších, sukcesně pokročilejších porostech, a podběl je vytlačován. Na Poo-Tussilaginetum podle lokálních podmínek v sukcesi často navazují další ruderální společenstva svazu Dauco-Melilotion nebo Convolvulo arvensis-Elytrigion repentis (např. Convolvulo arvensis-Elytrigietum repentis). Vzhledem k typům stanovišť, které osídluje, je toto společenstvo většinou krátkověké.
Variabilita. Variabilita tohoto společenstva odráží především přísun diaspor z okolní vegetace (Kopecký & Hejný 1992). Lze rozlišit tyto varianty:
Varianta Ranunculus repens (XCB05a) se vyznačuje zastoupením druhů náročnějších na vlhkost. Vyskytují se v ní luční dvouděložné byliny (např. Ranunculus repens, Trifolium hybridum, T. repens, Vicia cracca a V. sepium) a trávy (např. Agrostis capillaris, A. stolonifera, Holcus lanatus a Poa trivialis) a některé vlhkomilné širokolisté druhy (např. Aegopodium podagraria, Heracleum sphondylium a Rumex obtusifolius). Z jednoletých druhů jsou poměrně časté např. Epilobium ciliatum a Poa annua. Tyto porosty se vyvíjejí na vlhčích, často jílovitých půdách, např. na různých navážkách nebo v okolí stavenišť. Obdobné porosty popsal Hilbert (1981) z Liptovské kotliny na Slovensku jako variantu s Agrostis stolonifera.
Varianta Melilotus albus (XCB05b) je oproti ostatním variantám vymezena spíše negativně. Vyskytují se v ní druhy mělkých skeletovitých půd, např. Cardaria draba, Daucus carota, Melilotus albus a Poa compressa. Z lučních druhů je častěji zastoupeno Arrhenatherum elatius. Varianta osídluje spíše sušší ruderální stanoviště, jako jsou silniční náspy a pusté plochy v lomech. Shodnou variantu s Melilotus albus uvádí Hilbert (1981) ze Slovenska.
Varianta Conyza canadensis (XCB05c) zahrnuje sukcesně mladé porosty na čerstvě obnažených půdách s velkým zastoupením jednoletých ruderálních druhů, např. Amaranthus retroflexus, Bromus tectorum, Capsella bursa-pastoris, Chenopodium album agg., Conyza canadensis, Lactuca serriola a Sonchus oleraceus. Méně jsou zastoupeny dvouleté a vytrvalé ruderální druhy, např. Carduus acanthoides a Convolvulus arvensis.
Hospodářský význam a ohrožení. Vegetace s dominantním podbělem se může občas vytvářet na okrajích polí, kde způsobuje obtížné zaplevelení. Často jako první typ vegetace kolonizuje strmé náspy podél silnic a působí jako ochrana proti erozi.
Syntaxonomická poznámka. Vzhledem k heterogennímu druhovému složení asociace je její fytocenologická klasifikace v Evropě nejednotná. Je řazena do různých vyšších vegetačních jednotek zahrnujících jednoletou i vytrvalou ruderální vegetaci. V současné fytocenologické literatuře je nejčastěji řazena buď do svazu Dauco-Melilotion (Kopecký & Hejný 1992, Mucina in Mucina et al. 1993: 169–202, Jarolímek et al. 1997, Klotz in Schubert et al. 2001: 387–403, Borhidi 2003), nebo do svazu Convolvulo arvensis-Elytrigion repentis (Hejný et al. 1979, Müller in Oberdorfer 1993b: 278–299, Hejný in Moravec et al. 1995: 151–152, Pott 1995, Matuszkiewicz 2007). Vzhledem k raně sukcesnímu charakteru porostů a časté účasti jednoletých a dvouletých druhů se přikláníme k zařazení asociace Poo-Tussilaginetum do svazu Dauco-Melilotion.