Struktura a druhové složení. Společenstvo tvoří dvouvrstevné až třívrstevné rozvolněné porosty s dominancí ostružiníku maliníku (Rubus idaeus), který zde má své optimum. V keřovém patře mohou být přimíšeny i další ostružiníky, např. R. hirtus, R. koehleri, R. plicatus, R. schleicheri a R. sulcatus a na čerstvě vlhkých půdách také R. nessensis. V pozdějších sukcesních stadiích k nim přistupují i roztroušené pionýrské dřeviny, jako je Betula pendula, Sambucus racemosa a druhy mezofilních lesů jako Galium odoratum. Různé druhy ostružiníků s přibývající nadmořskou výškou postupně ustupují a ve vyšších polohách se setkáváme pouze s ochuzenými maliníkovými porosty. Bylinné patro tvoří kapradiny (např. Athyrium filix-femina) a trávy (např. Poa nemoralis), případně další byliny dobře snášející zastínění (např. Oxalis acetosella). V porostech se obvykle vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–50 m2. Mechové patro bývá mohutně vyvinuto, hojně jsou v něm zastoupeny druhy plagiokarpních mechorostů (např. Brachythecium spp.) a epixylických játrovek (např. Chiloscyphus profundus), které porůstají trouchnivějící pařezy.

Stanoviště. Vzhledem ke značné ekologické amplitudě druhu Rubus idaeus se jeho porosty vyskytují na eutrofních až oligotrofních stanovištích od kolinního do montánního stupně, kde nahrazují acidofilní doubravy, květnaté i acidofilní bučiny, jedlobučiny a jedliny. V nižších polohách je jeho masový výskyt vzácný. Geologický podklad tvoří většinou středně úživné horniny, jako jsou břidlice a droby, méně často kyselé oligotrofní horniny. Společenstvo se nejčastěji vyskytuje na kambizemích s mírně kyselou až kyselou půdní reakcí (Andresová 1979 uvádí pH 5,3 v povrchové vrstvě humusu), širokým poměrem C : N a moderovou formou humusu. Místy se ovšem může zvětšovat fermentační horizont povrchového humusu vlivem zpomalení rozkladných procesů. Zásobení bazickými ionty je příznivé.

Dynamika a management. Společenstvo se nejčastěji nachází na dvouletých až pětiletých pasekách. V prořídlých lesních porostech může maliník dosahovat velké pokryvnosti už před smýcením a následně dominovat hned v raných fázích vývoje pasekové vegetace. Porosty se velmi podobají pasekám s převládajícím starčkem Fuchsovým (Senecio ovatus), na které často vývojově navazují. Později maliníkové paseky zarůstají nejčastěji břízou bělokorou (Betula pendula) a bezem červeným (Sambucus racemosa), přičemž existují nejrůznější přechody dané typem obhospodařování. Podobné porosty najdeme i na lesních světlinách vzniklých pádem stromu, probírkou nebo v pásech křovin podél lesních cest.

Variabilita. V rámci této široce pojímané asociace lze rozlišit dvě varianty v závislosti na výchozím porostu, který zarostl maliníkem:

Varianta Plagiomnium affine (KBC02a) s diferenciálními druhy Dryopteris filix-mas, Milium effusum a bohatým mechovým patrem s druhy Brachythecium rutabulum a Plagiomnium affine s. l. se vyvíjí na pasekách po květnatých bučinách na humózních, živinami dobře zásobených kambizemích v bezprostředním kontaktu s dlouhodobě zalesněnou krajinou. Varianta je totožná s asociací Fragario-Rubetumidaei Passarge 1984, případně s Rubetum idaei cirsietosum Oberdorfer 1993.

Varianta Poa trivialis (KBC02b) s diferenciálními druhy Arrhenatherum elatius, Poa trivialis a dalšími lučními druhy představuje sukcesní stadium opuštěných luk nebo vegetaci lesních okrajů. Často se zde vyskytuje bříza bělokorá (Betula pendula).

Hospodářský význam a ohrožení. Porosty maliníku se dříve využívaly v lesnictví pro přípravu umělé obnovy. Pod hustými porosty se totiž vyvíjí mikroklima příznivé pro tvorbu humusu. Většinou se ale maliníkové křoviny vyžínají, což vede k rozvoji expanzivních trav, např. Calamagrostis epigejos, které naopak další obnovu lesa ztěžují.

Nomenklatorická poznámka. Navrhujeme konzervaci jména Rubetum idaei Kaiser 1926, které se sice vztahuje k asociaci rozlišené metodou uppsalské školy, ve fytocenologické literatuře se však používá často a po dlouhou dobu. Dalším nejstarším validním a potenciálně správným jménem je Rubetum idaei Gams 1927, které Mucina (in Mucina et al. 1993a: 252–270) lektotypifikoval snímkem 9 z práce Gams (1927: 688–690). Ten sice této vegetaci zčásti odpovídá, jde však o přechod k vegetaci vyšších křovin s druhem Corylus avellana, který v něm má větší pokryvnost než Rubus idaeus.