Struktura a druhové složení. Dominantou zpravidla řídkých porostů s jednovrstevnou strukturou stromového patra je vrba bílá (Salix alba). Místy se objevuje též vrba křehká (S. euxina), hybrid obou druhů (S. ×rubens) nebo topol černý (Populus nigra). V keřovém patře dominuje bez černý (Sambucus nigra), vytvářející často husté, obtížně průchodné porosty. Bylinné patro je silně zapojené. V jarním aspektu převládají Ficaria verna a Gagea lutea, později dominují Filipendula ulmaria, Galium aparine, Glechoma hederacea, Impatiens noli-tangere a Phalaris arundinacea. V podrostu sušších porostů dosahují největších pokryvností Rubus caesius a Urtica dioica. Naopak na vlhčích místech se objevují mokřadní druhy Carex riparia, Iris pseudacorus a Sium latifolium. V porostech se obvykle vyskytuje 15–30 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 100 m2. Mechové patro zpravidla chybí.

Stanoviště. Společenstvo osídluje břehy velkých vodních toků v nížinách. V České republice bylo zaznamenáno převážně v nadmořských výškách 150–250 m. Je ovlivněno výrazným kolísáním hladiny podzemní vody a dříve bylo také pod vlivem každoročních záplav, které se dnes vyskytují vzácně, hlavně na člověkem méně ovlivněných tocích. Půdy jsou jílovitohlinité až písčité, ovlivněné podzemní vodou, zpravidla nevysychavé. Půdním typem je nejčastěji fluvizem, na silně podmáčených půdách také glej. Půdní reakce je slabě kyselá až neutrální. Půdy jsou velmi produktivní, mají dobrou nitrifikační schopnost, nasycený sorpční komplex a nízké hodnoty poměru C : N (Neuhäuslová 1987).

Dynamika a management. Vrba bílá se snadno uchycuje ze semen na vlhkých, ještě nezarostlých náplavech vodních toků při nízkém stavu vody (Mezera 1956, 1958). Obtížně se naopak zmlazuje v zapojené vegetaci (Mezera 1958). Často se množí vegetativně pomocí kmenových a kořenových výmladků (Jurko 1958). Podobné vlastnosti a ekologii má místy přimíšený topol černý, který lépe klíčí na méně vlhkých místech (van Splunder et al. 1995, 1996, Guilloy-Froget et al. 2002) a je schopen se šířit i na suché štěrkovité půdy (Jurko 1958). Zatímco obnova ze semen je u obou dřevin více vázána na vlhká stanoviště s jemným sedimentem, vegetativně vzniklí jedinci se vyskytují také na sušších stanovištích s hrubšími sedimenty (Barsoum 2002). Vrbové a vrbotopolové porosty velmi rychle rostou. Ve věku zhruba 70 let vrba bílá přirozeně odumírá a porosty se postupně rozpadají (Mezera 1958). Při snížení vlhkosti stanoviště vrbu bílou jako světlomilnou dřevinu rychle nahrazují konkurenčně silnější suchomilnější dřeviny, zejména jasany (Mezera 1958). Porosty vrby bílé se společně s mokřadními olšinami svazu Alnion glutinosae řadí mezi tzv. měkké luhy (Mezera 1958). Zatímco mokřadní olšiny se vyskytují převážně ve slepých ramenech se stagnující vodou, vrbiny častěji osídlují břehy toků a jejich bezprostřední okolí, kde jsou přímo ovlivněny záplavami.

Variabilita. Podle charakteru stanoviště a s ním souvisejícího druhového složení rozlišujeme dvě varianty:

Varianta Humulus lupulus (KAC01a) se nachází na sušších stanovištích. Vyznačuje se výskytem nitrofilních druhů Calystegia sepium, Humulus lupulus, Lamium maculatum a Torilis japonica. Ve stromovém patře se běžně uplatňují Fraxinus excelsior a Populus nigra, v keřovém patře Sambucus nigra. Varianta byla zaznamenána podél dolní Vltavy, Labe, Odry, Moravy a Dyje.

Varianta Iris pseudacorus (KAC01b) se váže na silně podmáčená stanoviště. Charakterizuje ji výskyt druhů Carex riparia, Galium palustre agg., Iris pseudacorus a Sium latifolium. Dosud byla zaznamenána pouze v dolním Podyjí.

Hospodářský význam a ohrožení. Měkké luhy s vrbou bílou jsou vázány na nivy řek, v nichž se vytvářejí nové otevřené plochy říčních sedimentů, které umožňují regeneraci vrb a topolů. Dnes jsou omezeny a silně ohroženy vodohospodářskými úpravami toků, které snižují hladinu podzemní vody a omezují frekvenci záplav v porostech, čímž vedou k sukcesním změnám a vzniku mezofilnějších typů lesa (Horák 1961, Vrška et al. 2006). Mnohé z těchto luhů, zvláště ve středočeském Polabí, byly tímto způsobem velmi silně změněny a dnes se měkké luhy vyskytují pouze v malých fragmentech. Silně ohroženým druhem vrbotopolových luhů je topol černý (Populus nigra), který byl dříve v lužních lesích střední a západní Evropy zastoupen mnohem větší měrou. Ustoupil jednak vlivem regulace vodních toků a fragmentace nížinných lužních lesů (Lefévre et al. 1998), jednak v důsledku upřednostňovaného pěstování nepůvodních topolů, hlavně P. ×canadensis a balzámových topolů sekce Tacamahaca, a hybridizace s nimi (Heinze 2008, Smulders et al. 2008).