Svaz zahrnuje vápnomilné a teplomilné lesy s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) a účastí světlomilných a vápnomilných druhů (Willner 2002). V keřovém patře jsou to zejména Acer campestre, Berberis vulgaris, Cornus sanguinea, Rhamnus cathartica a Sorbus aria agg., v některých oblastech i Cornus mas. V bylinném patře se kromě druhů mezotrofních a eutrofních bučin (např. Actaea spicata, Asarum europaeum, Galium odoratum, Mercurialis perennis a Mycelis muralis) vyskytují druhy světlých lesů nižších poloh a druhy bazifilní (např. Carex digitata, Convallaria majalis, Hepatica nobilis, Lathyrus niger, Melittis melissophyllum, Primula veris a Tanacetum corymbosum), mezi nimi často orchideje (např. Cephalanthera damasonium, C. rubra, Epipactis helleborine agg. a Neottia nidus-avis). Na skalních stanovištích rostou reliktní světlomilné druhy typické pro pěchavové a suché trávníky, např. Anthericum ramosum, Carex humilis, Sesleria caerulea a Teucrium chamaedrys. Mechové patro je výrazněji vyvinuto pouze na skalních stanovištích.

Vápnomilné bučiny najdeme na vápnitých substrátech, zejména vápencích, opukách a vápnitých pískovcích, vzácněji i na bazických silikátových horninách. Společenstva svazu se vyskytují na svazích různé orientace a půdách o různé hloubce a s rozmanitým vodním režimem. Na vysychavých skalních stanovištích jde zejména o rendziny a pararendziny, na hlubších substrátech o kambizemě (Boublík et al. 2007b).

Porosty tohoto svazu jsou pro výskyt vzácných rostlinných druhů často zařazeny do sítě maloplošných chráněných území. Pokud jsou lesy hospodářskými, bývají obhospodařovány jako les vysoký. Porosty na vysychavých stanovištích s mělkou půdou byly dříve obhospodařovány jako lesy nízké (pařeziny), což ukazuje charakter růstu stromů, které často vytvářejí několikakmenné polykormony.

Společenstva vápnomilných bučin jsou uváděna z Francie (Bardat et al. 2004), Švýcarska (Keller et al. 1998), Německa (Müller in Oberdorfer 1992: 193–249), Rakouska (Willner in Willner & Grabherr 2007: 144–166), Polska (J. M. Matuszkiewicz 2001), Slovenska (Ujházyová & Ujházy 2012), Maďarska (Kevey 2008), Ukrajiny (Onyshchenko 2009), Slovinska, Chorvatska (Willner 2002) a Bulharska (Tzonev et al. 2006). Centrum jejich diverzity leží v alpské a karpatské oblasti.

Vápnomilné bučiny jsou často hodnoceny na úrovni podsvazu v rámci svazu Fagion sylvaticae (Moravec & Husová in Moravec et al. 2000: 141–184, Willner in Willner & Grabherr 2007: 144–166). Kromě podsvazu Cephalanthero-Fagenion Tüxen et Oberdorfer 1958, který má středoevropský areál, se rozlištuje také Ostryo-Fagenion Borhidi ex Soó 1964, zahrnující vápnomilné bučiny jihovýchodní Evropy s ilyrskými druhy (Willner 2002). Druhý podsvaz je však některými autory řazen do svazu Aremonio-Fagion Török et al. ex Marinček et al. 1993 (Marinšek et al. 2013). Vzhledem k výrazné floristické odlišnosti od ostatních bučin svazu Fagion sylvaticae rozlišujeme v tomto přehledu vápnomilné bučiny na úrovni svazu. Řadíme do něj jedinou asociaci Cephalanthero damasonii-Fagetum sylvaticae.