Svaz Tilio-Acerion zahrnuje suťové, roklinové a skalní listnaté lesy s hojným zastoupením na živiny náročných listnáčů, zejména javoru mléče a klenu (Acer platanoides a A. pseudoplatanus), jilmu drsného (Ulmus glabra), jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) a lípy srdčité a velkolisté (Tilia cordata a T. platyphyllos). Tyto stromy doprovázejí druhy kontaktních společenstev, v nižších polohách zejména habr obecný (Carpinus betulus) a duby (Quercus spp.), ve středních a vyšších polohách jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica). V podrostu se vyskytují obecně rozšířené nitrofilní a mezotrofní druhy středoevropských lesů (např. Galeobdolon luteum agg., Galium odoratum, Impatiens noli-tangere, Mercurialis perennis a Oxalis acetosella) a hojné jsou i kapraďorosty (např. Athyrium filix-femina a Dryopteris filix-mas).
Suťové a skalní lesy se vyskytují na celém území České republiky s výjimkou nejvyšších horských poloh (od supramontánního stupně výše) a rovinatých nížin. Jde o azonální vegetaci vázanou na strmé kamenité i hlinité svahy, vrcholy kopců, skalní výchozy a koluviální (deluviální) terény. Tyto lesy jsou nejhojnější na svazích říčních a potočních údolí a na dalších strmých svazích ve vrchovinách a hornatinách. Charakteristickými půdními typy jsou suťové rankery, případně rendziny a pararendziny. Méně časté jsou kambizemě rankerové, litozemě a případně i koluvizemě. Tyto půdy jsou povětšinou dobře zásobené živinami a obvykle mají příznivý vodní režim a dobrou biologickou aktivitu (Ellenberg & Leuschner 2010). Podloží je velmi různorodé, od kyselých silikátových hornin (např. buližníků, žul a rul) po horniny bazické (spility, vápnité pískovce a vápence).
Společenstva svazu Tilio-Acerion jsou považována za pokračování smíšených lesů holocenního klimatického optima (atlantiku), tedy porostů, do kterých se ještě nerozšířil buk lesní (Rybníčková & Rybníček in Neuhäuslová et al. 1998: 34–42). Podobnost nacházíme jak v ekologických podmínkách stanovišť (živinami a vodou dobře zásobené půdy, vysoká a relativně konstantní vzdušná vlhkost), tak i v druhovém složení stromového patra. V něm převládají tzv. ušlechtilé listnáče (javory, lípy, jasan ztepilý a jilm drsný). Jejich dominantní postavení na stanovištích suťových lesů je umožněno oslabenou konkurenceschopností buku jako základní dřeviny zonální klimaxové vegetace, a to kvůli občasným pohybům svahu nebo suti. Rovněž druhově bohaté bylinné patro s výrazným zastoupením druhů náročných na živiny a vyrovnaný vodní režim je asi podobné smíšeným lesům holocenního klimatického optima, ač konkrétní údaje o složení bylinného patra středoholocenních lesů chybějí.
V porostní dynamice suťových lesů se vyskytují fáze s plně zapojeným stromovým patrem, fáze rozvolněných lesů s velkou pokryvností nitrofilních bylin a kapraďorostů i stadia keřová. Vegetace svazu Tilio-Acerion je důležitá pro ochranu biodiverzity hub a rostlin. V některých pahorkatinách jsou to jediná stanoviště mezotrofních a nitrofilních lesních rostlinných druhů. Je tedy nevhodný jejich převod na smrkové monokultury, které na těchto stanovištích navíc trpí hnilobami. Pro dlouhodobou existenci společenstev v říčních údolích je důležité zachovat přirozenou dynamiku vodních toků včetně povodní, které narušují a erodují báze svahů, a obnovují tak svahové pohyby.
Společenstva tohoto svazu jsou rozšířena od Pyrenejského poloostrova (Campos et al. 2011), Velké Británie (Rodwell 1991) a jižní Skandinávie (Dierßen 1996) po jihovýchodní Evropu. Jsou udávána z Francie (Bardat et al. 2004), Itálie (Clot 1990, Košir et al. 2008), Belgie (Clot 1990), Švýcarska (Keller et al. 1998), Německa (Müller in Oberdorfer 1992: 173–192, Pott 1995, Rennwald 2000), Rakouska (Willner in Willner & Grabherr 2007: 127–136), Polska (J. M. Matuszkiewicz 2001), Slovenska (Jarolímek et al. 2008), Maďarska (Kevey 2008), Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Makedonie a Řecka (Košir et al. 2008), Bulharska (Tashev in Biserkov et al. 2011: 336–337) a Ukrajiny (Onyshchenko 2009).
Společenstva suťových a skalních lesů se někdy člení na dvě velké skupiny podle vlhkosti půdy a druhového složení. Jednu skupinu tvoří společenstva na vlhčích stanovištích s javory, jasanem ztepilým a jilmem drsným, druhou skupinu společenstva s účastí suchomilných a světlomilných bylin a keřů a s dominujícími lipami (Clot 1990, Wallnöfer et al. in Mucina et al. 1993b: 85–236, Willner in Willner & Grabherr 2007: 127–136). Do první skupiny patří z asociací rozlišených v tomto přehledu Mercuriali perennis-Fraxinetum excelsioris a Arunco dioici-Aceretum pseudoplatani, do druhé skupiny Aceri-Tilietum a Seslerio albicantis-Tilietum cordatae. Müller (in Oberdorfer 1992: 173–192) navrhl podrobnější členění s podsvazy Deschampsio flexuosae-Acerenion pseudoplatani Müller 1992 pro acidofilní suťové lesy, Tilienion platyphylli (Moor 1973) Müller 1992 pro teplomilné lipiny, Lunario-Acerenion pseudoplatani (Moor 1973) Müller 1992 pro smíšené humózní klenové lesy a Clematido vitalbae-Corylenion avellanae (Hofmann 1958) Müller 1992 pro lískové křoviny na sutích.
Kromě níže popisovaných asociací byly z České republiky uváděny také asociace Scolopendrio-Fraxinetum Schwickerath 1938 a Lunario-Aceretum Schlüter in Grüneberg et Schlüter 1957 (Husová in Moravec et al. 1982: 152–187, Moravec in Moravec et al. 1995: 111–122, Husová in Moravec et al. 2000: 115–141). Porosty řazené do první asociace jsou u nás vyvinuty vzácně a fragmentárně, v porovnání s porosty v Alpách a v Karpatech s velmi ochuzeným a netypickým druhovým složením, a proto tuto asociaci nerozlišujeme. V našem pojetí spadají ochuzené české porosty zhruba stejnou měrou do variability asociací Mercuriali perennis-Fraxinetum excelsioris a Arunco dioici-Aceretum pseudoplatani. Porosty s dominantní měsíčnicí vytrvalou (Lunaria rediviva), klasifikované dříve do asociace Lunario-Aceretum, řadíme společně s lesy s dominující udatnou lesní (Aruncus dioicus) do asociace Arunco dioici-Aceretum pseudoplatani.