Struktura a druhové složení. Asociaci tvoří nízké až keřovité porosty, v nichž je dominantní dřevinou trnovník akát (Robinia pseudoacacia). Zpravidla je jen 3–5 m vysoký, s netvárnou korunou a pokrouceným kmenem. Na některých lokalitách mu konkurují jiné suchomilné dřeviny, zejména Crataegus spp., Prunus spinosa a teplomilnější druhy rodu Rosa. Místy je přimíšen i Juniperus communis. Stromové patro nebývá někdy vyvinuto a nahrazuje je patro keřové. Bylinné patro je na většině lokalit poměrně husté a druhově bohaté. S velkou stálostí se vyskytují druhy suchých trávníků a světlých lesů, např. Arabidopsis arenosa, Carex humilis, Centaurea stoebe, Euphorbia cyparissias, Festuca pallens, Melica transsilvanica, Poa nemoralis, Stipa pennata, Thymus pulegioides, Verbascum lychnitis a Vincetoxicum hirundinaria. Nitrofyty jsou přítomny v místech, kde se hromadí jemnozem. Jejich pokryvnost je zpravidla zanedbatelná. Tyto porosty se vyznačují větším druhovým bohatstvím než jiné typy akátin: zpravidla obsahují 15–30 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 50–200 m2. Kameny nebo vystupující skalní výchozy mohou porůstat epilitické druhy mechů, zejména Ceratodon purpureus a Hypnum cupressiforme s. l. Na úživnějších substrátech se ve štěrbinách skal může vyskytovat Bryum capillare, na holé půdě Syntrichia ruralis a na obou podkladech Abietinella abietina.
Stanoviště. Porosty této asociace porůstají výslunné, jižně orientované svahy s vystupujícími skalami v údolích řek v nadmořských výškách zpravidla mezi 200 a 400 m. Místy se vyskytují i mimo říční údolí. Nahrazují dřívější suché trávníky třídy Festuco-Brometea, teplomilné křoviny třídy Rhamno-Prunetea a teplomilné doubravy svazů Quercion pubescenti-petraeae a Quercion petraeae. Matečnou horninou jsou různé substráty od buližníků až po bazaltoidy a vápence. Půdy jsou většinou velmi mělké, zpravidla litozemě nebo rankery, silně kyselé až slabě alkalické. Ve srovnání s přirozenými společenstvy navazující asociace Festuco pallentis-Aurinietum saxatilis (Kolbek et al. 1980) se vyznačují menším, a tudíž příznivějším poměrem C : N. I v těchto extrémních podmínkách byla v horizontu A zjištěna pro akátiny typická velmi dobrá potenciální schopnost nitrifikace (Vítková 2004a). Rozvoji nitrofilních druhů zde však brání sucho.
Dynamika a management. Porosty této asociace vznikají převážně průnikem akátu z kontaktních společenstev svazu Chelidonio majoris-Robinion pseudoacaciae do suchých trávníků. Na některých lokalitách akát vytlačuje i domácí dřeviny, většinou se však mezi akátem a druhy křovin ustavila dlouhodobá rovnováha. Do suchých trávníků se akát šíří pomocí kořenových výmladků rychlostí až 1 m za rok (Kowarik 1996). Po vzniku akátového porostu se rychle mění tepelný a světelný režim i půdní vlastnosti a mizí vzácné druhy. Akátiny však paradoxně mohou fungovat i jako refugia některých vzácnějších rostlinných a živočišných druhů (Kowarik 1994, Kolbek 1996, Vítková et al. in Kolbek et al. 2003a: 277–284, Vítková 2004b). Orgány ochrany přírody by měly vždy pečlivě zvážit, které porosty odstraňovat, a které naopak zachovat jako biotop ochranářsky cenných druhů. Návrat k původním společenstvům blokují změněné fyzikálně-chemické vlastnosti půdy, hlavně snadná dostupnost dusíku. Častou komplikací je expanze vysokých trav Arrhenatherum elatius, Calamagrostis epigejos nebo Elymus repens na asanované ploše (Frantík 1985, Čechová 1998, Trylč 2007). Ústup nitrofilních a expanzivních druhů ve prospěch původních stepních druhů byl zaznamenán jen při dlouhodobé pravidelné údržbě lokality, zejména při každoročním odstraňování výmladků akátu (vždy v červnu a září) a pravidelné pastvě nebo seči s odvozem biomasy (Trylč 2007). Stepní vegetace se nejdříve obnovuje na vyvýšených místech (hřbítcích, hranách svahů a skalkách) s rychlejším úbytkem živin (Čechová 1998).
Variabilita. Asociace zahrnuje porosty dlouhodobě stabilizované opakovanou vegetativní obnovou akátu, které se vyvinuly na stanovištích dříve porostlých teplomilnými křovinami nebo suchými trávníky. Bylinné patro porostů se liší v závislosti na předchozím společenstvu. Asociace zahrnuje jak čisté akátiny, tak i přechody k teplomilným křovinám.
Hospodářský význam a ohrožení. Na tato stanoviště se akát zpravidla rozšířil z výsadeb v méně extrémních polohách. Společenstvo často tvoří ochranný pás křovin kolem narušovaných lesních celků. Porosty nelze hospodářsky využít. Při větší pokryvnosti bylinného patra mohou působit protierozně, při menších pokryvnostech je jejich půdoochranná funkce sporná. Kořeny akátu mohou pronikat puklinami nebo podél zlomů až do hloubky 10 m a způsobovat odlamování skalních bloků (Větvička 1961). Oproti kontaktní vegetaci reliktních borů, teplomilných a acidofilních doubrav a suchých trávníků v těchto akátinách ustupují některé ochranářsky cenné druhy, jiné (např. Allium strictum, Anthericum liliago, Aurinia saxatilis, Centaurea triumfetti, Pulsatilla pratensis subsp. bohemica, Stipa pennata a S.pulcherrima) zde však někdy úspěšně přežívají a zvětšují své populace.