Struktura a druhové složení. V České republice jde o slatinné louky, ve kterých se kromě suchopýru širolistého (Eriophorum latifolium) a nízkých ostřic (Carex echinata, C. flava, C. nigra a C. panicea) výrazněji uplatňují i dvouděložné byliny (např. Alchemilla vulgaris s. l., Caltha palustris, Crepis paludosa, Cruciata glabra a Valeriana simplicifolia) a trávy (např. Agrostis canina, Anthoxanthum odoratum, Briza media, Festuca rubra a Holcus lanatus). Ráz porostu často udává dominantní Eriophorum latifolium a k nezaměnitelnému vzhledu přispívají kontrastní červenofialovou barvou roztroušené kvetoucí rostliny druhů Cirsium rivulare a Dactylorhiza majalis. Porosty jsou rozvolněné, na přechodech k luční vegetaci svazu Calthion palustris však mohou být i zapojenější. Na slatinných loukách s větší biomasou cévnatých rostlin se někdy vytváří zastíněné spodní patro, ve kterém dominují listy kozlíku celolistého (Valeriana simplicifolia). Mechové patro bývá dobře vyvinuto a biomasa mechorostů často převažuje nad biomasou cévnatých rostlin (Hájková & Hájek 2003). Ačkoli typickou dominantou mechového patra je Scorpidium cossonii (Pawłowski et al. 1960, Hájek & Háberová in Valachovič 2001: 185–273, Hájek & Hájková 2002), v moravských porostech této asociace častěji dominují luční mechorosty Calliergonella cuspidata, Climacium dendroides a Plagiomnium affine s. l. Lokálně převládají i rašeliništní a slatiništní mechorosty Aulacomnium palustre a Campylium stellatum. Porosty této asociace představují druhově nejbohatší vegetaci svazu Caricion davallianae v České republice. Vyskytuje se v nich nejčastěji 32–40 druhů cévnatých rostlin a 7–11 druhů mechorostů na plochách o velikosti kolem 16 m². Druhovou bohatost však nezvětšují slatiništní specialisté, ale spíš dvouděložné byliny a trávy s optimem výskytu v mokřadních loukách svazu Calthion palustris, které zde rostou spolu se slatiništními specialisty.

Stanoviště. Společenstvo se vyvíjí na slatinných loukách ovlivňovaných vápnitou vodou, kde se však nesráží pěnovec, ale ukládá slatina nebo slatinná zemina, často se značným podílem minerálních půdních částic (Hájek et al. 2002). Koncentrace vápníku v půdní vodě je po většinu roku menší než u slatinných pěnovcových pramenišť asociace Carici flavae-Cratoneuretum filicini a je značně rozkolísaná. Krátkodobě může přesahovat 100 mg.l–1, ale na jaře a po silných deštích pravidelně klesá pod 50 mg.l–1; pH vody se po celý rok pohybuje mezi 6,5 a 7,5. Koncentrace železa ve vodě je zpravidla vyšší než na pěnovcových prameništích a někdy může dosahovat až extrémních hodnot kolem 250 mg.l–1 (Hájek et al. 2002, Hájek et al. in Poulíčková et al. 2005: 69–103). Vrstva slatiny nasedající na jílovitý horizont je na lokalitách v České republice velmi mělká a zpravidla nepřesahuje 50 cm. Mělký slatinný horizont, velký podíl minerálních částic a absence uhličitanu vápenatého v půdě předurčují výskyt mnoha lučních druhů náročnějších na živiny, zejména fosfor. Koncentrace živin v nadzemní biomase rostlin patří v rámci rašeliništních společenstev k nejvyšším (Rozbrojová & Hájek 2008). Zastoupení lučních druhů je na lokalitách v České republice velmi výrazné. V navazující oblasti Kysuc a Oravy na Slovensku se vyskytují i lokality s malým zastoupením lučních druhů. Na nich jsou luční druhy potlačeny vyrovnaným vodním režimem a extrémně velkou koncentrací železa, které je toxické pro dvouděložné luční druhy (Snowden & Wheeler 1980).

Dynamika a management. Porosty této asociace představují v České republice typické slatinné louky, které vznikly po valašské kolonizaci na místě původních mokřadních lesů a lesních pramenišť. Na slovenských Kysucích a Oravě se však vzácně vyskytují i na stanovištích s trvale vysokou hladinou vody a mocnějším slatinným horizontem, která nezarůstají lesem nebo křovinami ani při dlouhodobé absenci lidského vlivu. Hojné zastoupení širokolistých bylin a absence uhličitanů poutajících fosfor činí tato společenstva sukcesně méně stabilními. Po zvýšení přísunu živin, mineralizaci slatiny nebo přerušení exportu živin při seči rychle vzrůstá podíl širokolistých bylin a trav a porosty se mění v mokřadní louky svazu Calthion palustris. Při absenci seče se rychle hromadí stařina, mizí většina druhů mechového patra, snižuje se druhová bohatost a uchycují se semenáčky dřevin, zejména olší, jasanů a vrb. V dlouhodobém horizontu se společenstva vápnitých nepěnovcových slatinišť, k nimž patří i Valeriano simplicifoliae-Caricetum flavae, sukcesně mění ve společenstva s kalcitolerantními rašeliníky ze svazu Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis (Hájek 1999). Vývoj dále pokračuje směrem k přechodovým rašeliništím. Obohacování živinami však způsobuje zrychlení sukcese a někdy dokonce i vynechání fáze s kalcitolerantními rašeliníky. Na některých lokalitách jsme pozorovali uchycování rychle rostoucích rašeliníků ze sekce Cuspidata. Výskyt kalcifobních druhů rašeliníků na minerálně bohatých slatinách lze vysvětlit jejich odolností k velké koncentraci minerálů způsobené přísunem živin, zejména fosforu (Kooijmann & Kanne 1993), nebo poklesem hladiny podzemní vody oddalujícím povrch slatiniště od přímého vlivu minerálů a hydrogenuhličitanů obsažených ve vodě.

Hospodářský význam a ohrožení. Současné opouštění pozemků na slatinných loukách, případně přechod od seče k pastvě, způsobuje rychlý zánik původní vegetace asociace Valeriano simplicifoliae-Caricetum flavae. Například na několika lokalitách v Hostýnských vrších proběhla rychlá změna porostů této asociace v typickou vegetaci svazu Calthion palustris během několika let od povrchového odvodnění a přerušení seče. Porost této asociace na Zákopčí u Hutiska ve Vsetínských vrších se během dvou až tří let svým druhovým složením posunul směrem ke svazu Calthion palustris, a to kvůli ukončení seče a zavedení pastvy, která půdu obohatila živinami. Dosud zachované porosty jsou velmi maloplošné a nejsou územně chráněny. Kromě změn způsobených eutrofizací krajiny je ohrožuje hloubení rybníčků, terénní úpravy v okolí rekreačních chalup, zalesňování a zavážení odpadem ze zahrádek. Společenstvo, které v Západních Karpatech hostí až 40 ohrožených druhů rostlin (Hájek in Poulíčková et al. 2005: 175–186), se tak v České republice dostalo na pokraj zániku.