Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje vysokokmenné lesy s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica). Obvyklá pokryvnost stromového patra se pohybuje mezi 60 a 90 %. V závislosti na stanovišti a hospodářských vlivech jsou v různé míře přímíšeny habr obecný (Carpinus betulus), lípa srdčitá (Tilia cordata), dub zimní (Quercus petraea agg.), javor klen (Acer pseudoplatanus), smrk ztepilý (Picea abies) a méně často i další druhy stromů. V minulosti tvořila na různých stanovištích významnou příměs jedle bělokorá (Abies alba). Keřové patro představuje zejména zmlazení druhů stromového patra a obvykle má malou pokryvnost, případně i chybí. Bylinné patro je co do pokryvnosti i druhového složení velmi různorodé a téměř vždy obsahuje lesní druhy se širokou ekologickou amplitudou, např. Athyrium filix-femina, Dryopteris filix-mas, Galium odoratum, Mycelis muralis, Oxalis acetosella, Prenanthes purpurea, Senecio nemorensis agg. a Viola reichenbachiana. Často jsou zastoupeny některé trávy (např. Brachypodium sylvaticum, Festuca altissima a Melica nutans) a v karpatské části Moravy i ostřice chlupatá (Carex pilosa). Na úživnějších stanovištích mohou převládnout druhy náročné na vlhkost a živiny (např. Carex sylvatica, Galeobdolon luteum agg., Hordelymus europaeus, Impatiens noli-tangere, I. parviflora, Mercurialis perennis a Milium effusum), naopak na živinami chudších stanovištích jsou hojné lesní acidotolerantní druhy (např. Avenella flexuosa, Dryopteris carthusiana, D. dilatata, Hieracium murorum, Luzula luzuloides a Maianthemum bifolium). Na živinami bohatých půdách bývá vyvinut jarní aspekt, ve kterém se uplatňují geofyty (např. Anemone nemorosa, Dentaria bulbifera a D. enneaphyllos). V porostech se obvykle vyskytuje 15–25 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Mechové patro bývá jen slabě vyvinuto.

Stanoviště. Asociace se vyskytuje na většině geologických substrátů od nížin až po vyšší horské polohy, nejhojněji však v rozpětí nadmořských výšek 400–800 m, a to na plošinách i mírných nebo příkrých svazích všech orientací. Půdy jsou nejčastěji kambizemě s moderovým humusem, v nižších polohách illimerizované půdy (hnědozemě a luvizemě), ve větších nadmořských výškách pak půdy podzolované (avšak ne přímo podzoly), v okolí vodotečí nebo pramenišť oglejené. Jejich reakce je mírně kyselá až neutrální. Svrchní půdní horizonty, určující rozvoj bylinného patra, jsou středně bohaté živinami. Vodní režim je vyrovnaný: půdy nejsou ani příliš vysychavé, ani zamokřené.

Dynamika a management. Původ asociace je třeba hledat ve společném působení přírodních faktorů a hospodářských vlivů. Mezotrofní bučiny ve střední Evropě vznikaly od středního holocénu, avšak jejich dnešní podoba je dána zpravidla stovky let trvajícím intenzivním vlivem člověka. Dnes jsou to převážně hospodářské lesy, jejichž dynamiku mimo nahodilé vlivy, jako jsou polomy, určuje hlavně hospodářský režim. Obvyklá doba obmýtí je v současnosti 80 až 120 let. V rezervacích postupně nabývají na významu přírodní procesy cyklické sukcese temperátního lesa (K. Král et al. 2010). Historicky se na dynamice mezotrofních bučin podílely i nelesnické formy hospodaření, např. extenzivní pastva dobytka a prasat (v semenných letech na bukvicích). Nejdéle přetrvaly tyto praktiky v karpatské části Moravy. Od holosečných způsobů těžby se dnes pozvolna přechází k metodám přírodě blízkého hospodaření (Košulič 2010). Tyto metody a následná postupná dominance buku v původně smíšených porostech ovšem způsobují omezený přístup světla do podrostu a kumulaci listového opadu, což může mít v relativně krátké době za následek omezení diverzity bylin (Łysik 2009).

Variabilita. Variabilita mezotrofních bučin asociace Galio-Fagetum je značná a odráží rozdíly v nadmořské výšce, vlastnostech substrátu, převládnutí určitého druhu bylinného patra nebo areály některých druhů. Většina zde rozlišených variant odpovídá dříve rozlišovaným samostatným asociacím (Moravec in Moravec et al. 1982: 187–239, Moravec in Moravec et al. 2000: 143–169).

Varianta Lathyrus vernus (LBC01a) zahrnuje mezotrofní bučiny teplých území, zejména Křivoklátska a dolního Povltaví. Další výskyty byly zaznamenány v Branžovském hvozdu, na Ještědském hřbetu, v Českém středohoří, středním Polabí, Moravském krasu a v severní části Rychlebských hor. Tyto druhově bohaté květnaté bučiny se vyznačují přítomností druhů teplomilných mezotrofních lesů, např. Bromus benekenii, Campanula trachelium, Carex digitata, Galium sylvaticum, Hepatica nobilis, Lathyrus vernus, Lilium martagon a Veronica chamaedrys. Varianta zčásti odpovídá asociaci Tilio cordatae-Fagetum Mráz 1960 (Moravec in Moravec et al. 2000: 143–169) a tvoří přechod k asociaci Mercuriali perennis-Fagetum sylvaticae.

Varianta Vaccinium myrtillus (LBC01b) zahrnuje druhově chudší porosty mezotrofních bučin na přechodu k acidofilním bučinám. Vyskytuje se na kyselých substrátech od kolinního po montánní stupeň v nadmořských výškách 300–900 m. Četnější výskyt je doložen v Hradčanských stěnách, dolním Posázaví, Rychlebských horách a Hrubém Jeseníku. Variantu charakterizují druhy Vaccinium myrtillus a Veronica officinalis, v nižších polohách dále Festuca ovina a Hieracium sabaudum s. l. Významně se uplatňují mechy Dicranum scoparium, Hypnum cupressiforme s. l. a Polytrichum formosum.

Varianta Carex pilosa (LBC01c) zahrnuje bučiny převážně submontánního stupně ve Ždánickém lese, Chřibech a Bílých Karpatech v nadmořských výškách 350–500 m. Zaznamenána byla také v Moravském krasu, na Drahanské vrchovině, Třeboňsku, ve středním Podyjí a Rychlebských horách. Význačná je dominance ostřice chlupaté (Carex pilosa) a hojný výskyt druhů Cephalanthera longifolia a Circaea lutetiana. Bučiny s dominantní ostřicí chlupatou a výskytem druhů Galium intermedium, Euphorbia amygdaloides nebo Hacquetia epipactis však hodnotíme jako samostatnou asociaci Carici pilosae-Fagetum sylvaticae.

Varianta Dentaria enneaphyllos (LBC01d) zahrnuje podhorské až horské mezotrofní bučiny rozšířené v Českém masivu i Karpatech. Nacházejí se v nadmořských výškách 400–1000 m například na Šumavě, v Krušných horách, ve všech sudetských pohořích, Moravském krasu, Chřibech a Moravskoslezských Beskydech. Charakterizují je druhy náročné na kvalitu humusu, např. Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Galeobdolon luteum agg. a Impatiens noli-tangere. Ve stromovém patře se významněji uplatňuje jedle bělokorá (Abies alba). V karpatské oblasti jsou na tyto bučiny vázány druhy Dentaria glandulosa, Euphorbia amygdaloides, Polystichum braunii a Salvia glutinosa. Od ostatních bučin zahrnutých do asociace Galio-Fagetum se slabě odlišují výskytem druhů vlhkých, živinami bohatých půd, např. Cicerbita alpina, Petasites albus a Stellaria nemorum. Variantu lze částečně ztotožnit s dříve rozlišovanými asociacemi Dentario enneaphylli-Fagetum a Dentario glandulosae-Fagetum (Moravec in Moravec et al. 2000: 143–169). V přijaté klasifikaci jde o přechodné porosty k asociaci Mercuriali perennis-Fagetum sylvaticae.

Varianta Festuca altissima (LBC01e) sdružuje podhorské a horské bučiny mírně kyselých a vodou dobře zásobených půd. Humusovou formou je moder až morový moder. Tyto bučiny se vyskytují převážně v sudetských pohořích, přičemž velká část fytocenologických snímků pochází z Rychlebských hor. Typická je dominance kostřavy lesní (Festuca altissima) a častý výskyt, někdy i kodominance třtiny chloupkaté (Calamagrostis villosa) a kapradě osténkaté (Dryopteris carthusiana). Ve stromovém patře bývá významná příměs smrku ztepilého (Picea abies) a javoru klenu (Acer pseudoplatanus). V bylinném patře se dále významně uplatňují některé acidofyty (např. Avenella flexuosa a Luzula luzuloides) a druhy svěžích humózních půd (např. Deschampsia cespitosa, Festuca gigantea, Galeopsis pubescens a Stachys sylvatica, v jarním aspektu Leucojum vernum). Varianta odpovídá druhově bohatším porostům asociace Festuco altissimae-Fagetum Schlüter in Grüneberg et Schlüter 1957.

Hospodářský význam a ohrožení. Mezotrofní bučiny této asociace představují nejen jeden z hlavních zdrojů bukového dřeva, ale poskytují také dřevo dalších listnáčů (javor, lípa, jilm aj.). V minulosti byly také jedním z hlavních zdrojů jedlového dřeva, které bylo důležitým a místy převažujícím stavebním materiálem (Opravil 1976). Zachované bučiny jsou ohroženy převody na kultury smrku a vysokými stavy spárkaté zvěře, která významně omezuje přirozenou obnovu. Zvěř tak dlouhodobě udržuje lesy většinou bez přirozeně odrůstajících dřevin, což může mít naopak i pozitivní vliv na bylinné patro, které by jinak skomíralo pod zástinem bukového zmlazení. Zarůstání světlých stanovišť v lese je širší ochranářský problém (např. Peterken & Francis 1999, Van Calster et al. 2008), který lze vztáhnout i na mezotrofní bučiny. Dalším významným ohrožením diverzity bylinného patra jsou dusíkaté depozice (Thimonier et al. 1992, Verheyen et al. 2012). Rostlinné invaze jsou u těchto společenstev zatím poměrně omezené (Chytrý et al. 2009), v budoucnosti by se však mohl ještě výrazněji rozšířit dnes již běžný druh Impatiens parviflora (Godefroid & Koedam 2010).

Nomenklatorická poznámka. Willner et al. (2011) navrhli konzervaci jména Asperulo-Fagetum Sougnez et Thill 1959 proti starším platným jménům Dentario bulbiferae-Fagetum Hartmann 1953 a Festuco altissimae-Fagetum Schlüter 1957. Konzervace proti prvnímu z těchto jmen však nebyla nutná, protože jde o mladší homonymum jména Dentario bulbiferae-Fagetum Mikyška 1939 pro asociaci popsanou ze středního Slovenska (Mikyška 1939). V duchu návrhu, který předložili Willner et al. (2011) doplňujeme návrh na konzervaci jména Asperulo-Fagetum Sougnez et Thill 1959 proti jménu Dentario bulbiferae-Fagetum Mikyška 1939.