Struktura a druhové složení. Lesy s dominantním bukem (Fagus sylvatica) a podle charakteru stanoviště s příměsí smrku ztepilého (Picea abies), dubu zimního (Quercus petraea agg.), javoru klenu (Acer pseudoplatanus), borovice lesní (Pinus sylvestris), jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia) a vzácněji i jiných dřevin. V minulosti tvořila významnou příměs jedle bělokorá (Abies alba), kterou dnes nacházíme spíš sporadicky. Keřové patro je vyvinuto různě a tvoří je převážně zmlazení buku a dalších dřevin. Bylinné patro má obvykle malou pokryvnost a někdy může téměř chybět. Uplatňuje se v něm omezený počet acidofilních a acidotolerantních druhů, zejména Avenella flexuosa, Hieracium lachenalii, H. murorum, Luzula luzuloides, Maianthemum bifolium a Vaccinium myrtillus. Na úživnějších půdách vznikají přechodné typy ke květnatým bučinám a objevují se Athyrium filix-femina, Festuca altissima, Galium odoratum, Gymnocarpium dryopteris, Poa nemoralis, Prenanthes purpurea a Senecio ovatus. Vlhčí stanoviště bikových bučin na přechodu ke kyselým jedlinám indikuje bika chlupatá (Luzula pilosa). V porostech se obvykle vyskytuje jen 10–15 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Mechové patro může mít poměrně velkou pokryvnost, většinou však obsahuje běžné acidofyty, např. Dicranum scoparium, Hypnum cupressiforme s. l. a Polytrichum formosum.

Stanoviště. Asociace se vyskytuje v širokém spektru ekologických podmínek od nížin do hor s nejhojnějším výskytem v rozmezí 400–800 m n. m. Podloží tvoří minerálně slabé silikátové horniny nejrůznějších typů, nejčastěji žuly, ruly a pískovce. Na nich se vytvářejí chudé kyselé kambizemě, od rankerových přes modální po podzolované, případně přímo rankery, kryptopodzoly nebo podzoly. Humusovou formou je moder až mor. Vodní režim je vyrovnaný, místy však mohou být půdy mírně vysychavé, nebo naopak v hlubších horizontech ovlivněné vodou (oglejené).

Dynamika a management. Dynamika stromového patra závisí u velké většiny porostů na hospodářském režimu, kdy obvykle uplatňovanou dobou obmýtí je 80–120 let. Na obnovních postupech pak z větší zčásti závisí, jaké bude složení dřevin v další generaci. Přirozená obnova spoluurčuje složení budoucího lesa. Obnova dřevin je v různé míře omezována okusem spárkatou zvěří, což téměř zamezuje samovolnému odrůstání jedle. S postupnou sukcesní změnou stromového patra se mění světelné a substrátové podmínky a tyto změny se průběžně odrážejí ve složení a pokryvnosti druhů v bylinném patře.

Variabilita. Asociace se vyskytuje od poměrně teplých a suchých stanovišť nižších poloh po chladná a vlhká stanoviště v supramontánním stupni, kde přechází v horské smrčiny. Acidofilní bučiny nižších poloh charakterizuje příměs relativně teplomilných dřevin (zejména Pinus sylvestris, Quercus petraea agg., Q. robur a Sorbus torminalis) nebo sucho snášející borovice lesní (Pinus sylvestris), z bylin pak malá skupina druhů kyselých a chudých stanovišť (např. Calluna vulgaris a Hieracium sabaudum s. l.). Acidofilní bučiny vyšších poloh se místy vyznačují příměsí smrku ztepilého (Picea abies), jedle bělokoré (Abies alba) a výskytem druhů Dryopteris dilatata, Oxalis acetosella a Rubus idaeus. Přes poměrně omezený počet druhů lze rozlišit čtyři druhově a ekologicky dobře definované varianty:

Varianta Veronica officinalis (LBE01a) zahrnuje kyselé bučiny teplejších sušších poloh s nejhojnějším výskytem ve 400–500 m n. m. Vyskytují se na kyselých tvrdých horninách po celé České republice. Bylinné patro charakterizují lesní acidofyty a mezofyty (např. Anemone nemorosa, Calluna vulgaris, Melampyrum pratense, Mycelis muralis, Poa nemoralis, Scrophularia nodosa a Veronica officinalis), hojné jsou mechy a lišejníky (Cladonia spp., Pleurozium schreberi a Polytrichum spp.). Ve stromovém patře je přimíšen dub zimní (Quercus petraea agg.). Variantu lze považovat za přechod k acidofilním doubravám svazu Quercion roboris. V některých přehledech vegetace (Oberdorfer 1957, Willner 2002) je toto společenstvo hodnoceno jako asociace Melampyro-Fagetum Oberdorfer 1957.

Varianta Convallaria majalis (LBE01b) zahrnuje kyselé bučiny převážně submontánních poloh (400–600 m n. m.), roztroušeně rozšířené po celé České republice. Varianta představuje přechod k mezotrofním lesům svazů Carpinion betuli a Fagion sylvaticae. Charakteristický je například výskyt druhů Convallaria majalis a Galium odoratum. Nápadná je příměs jedle.

Varianta Festuca altissima (LBE01c) je druhově bohatší varianta acidofilních bučin, roztroušeně se vyskytující od submontánního po montánní stupeň sudetských pohoří, vzácně i jinde. Doložena je hlavně z Ještědského hřbetu, Krkonoš a Rychlebských hor. Typické je zastoupení druhů květnatých bučin svazu Fagion sylvaticae spolu s často dominující kostřavou lesní (Festuca altissima). Varianta představuje nejvíce acidofilní typy bučin s kostřavou lesní, řazené v části dosavadní české fytocenologické literatury do asociace Festuco altissimae-Fagetum Schlüter in Grüneberg et Schlüter 1957.

Varianta Luzula sylvatica (LBE01d) zahrnuje acidofilní bučiny montánního stupně (700–1100 m n. m.) rozšířené ve všech pohraničních pohořích, vzácně také v klimaticky inverzních polohách ve vnitrozemí. Ve stromovém patře je významná příměs smrku ztepilého (Picea abies), jedle bělokoré (Abies alba) a jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia). Bylinné patro je většinou poměrně druhově chudé, ale pravidelně obsahuje druhy horských bučin a smrčin (např. Blechnum spicant, Dryopteris dilatata, Luzula sylvatica, Lycopodium annotinum a Polygonatum verticillatum). Na vlhčích stanovištích je typický výskyt druhu Stellaria nemorum. Tato varianta je přechodná k asociaci Calamagrostio villosae-Fagetum sylvaticae a zahrnuje některé porosty původně řazené do asociace Dryopterido dilatatae-Fagetum Kučera et Jirásek 1994.

Hospodářský význam a ohrožení. Podhorské acidofilní bučiny představují jeden z hlavních zdrojů dřeva buku lesního a některých dalších listnáčů. Ačkoli nejsou nijak výrazně ohroženy, určitou hrozbu mohou představovat převody na kultury smrku, ty však dnes už probíhají spíš jen lokálně. Významný je vliv spárkaté zvěře, která okusem omezuje přirozenou obnovu dřevin, což ale naopak může mít pozitivní vliv na vývoj bylinného patra. Stále významnější ohrožení představují dusíkaté depozice, které mění vlastnosti substrátu a druhové složení podrostu.